Něco o Lucce

Když bydlí foodblogerka s biohackerem

  Dneska slavíme s mým mužem půl roku dle oficiálního data, v současných týdnech se náš život určitým způsobem usadil a pokud nepřijde další prasklá stupačka, prasklá stěna nebo něčí prasklá kost, tak bude i nadále čas se rozepsat o životě mezi recepty. Vnímavý čtenáři mohli z posledního článku o Mikulově pochopit, že se s podzimem začínám stěhovat na jih zhruba jako stěhovaví ptáci (pozn. pod čarou: Klamovka je jižněji než Holešovice). Pravda je, že se ani teď s jarem neplánuji vrátit. Od prvního úklidu bytu mého muže (hrabali jsme se v suti), se naše věci tak postupně začaly stěhovat na Klamovku, a po několika eskapádách osudu a z nich plynoucích zkouškách vztahu, jsme to na začátku ledna dotáhli do konce. Super to bylo v tom, že pracovat na Krči, jezdit cvičit na Holešovice a bydlet střídavě na Holešovicích a Klamovce je cvokárna, a tímhle krokem se ukončila. Super to nebylo v tom, že to bylo období psychicky notně náročné, nenáviděli nás řidiči Taxify (ten jejich nepochopitelný výraz, jak můžeme ve dvou nést sedm tašek a dva kettlebelly) a prostě ten zrychlený vývoj nás oba celkově dost prověřil i v tom špatném. Jaký je život učitelky, foodblogerky a pseudopowerlifterky s ajťákem, biohackero-nutrition geekem a streetworkouterem? No… je to hlavně dost sranda, víc pod obrázkem.

Když spolu začnou dva lidé bydlet, vždycky musí nějakým způsobem sladit svoje návyky, některé ve výsledku také pozměnit nebo se jich vzdát. Ať si člověk milionkrát řekne, že zůstane v případě stěhování všechno z jeho strany při starém a pouze bude mít navíc někoho v ložnici a večer občas v obýváku, tak to tak nebude, nic nezůstane stejné. Prostě ne!

Chlapi to začnou pozorovat s tím, jak se jejich kosmetika a holící strojky postupně přesouvají do poličky, kterou sdílí s aviváží a přípravkem na záchod, zatímco o patro níž se rozrůstá růžový ráj všemožných vodiček. Od té doby už nebude nic vonět stejně, ani vaše postel, ani oblečení, ani sedačka, ani záchod. Obzvláště složité to bývá v domácnostech v oblasti problematiky šatních skříní – což nás tolik nepotkalo, protože (o ni) můj drahý nebojoval. Prostě je mnou zabraná s informací, že ještě tam nahoře (výška 2,5 – 3 metry) jsou volné dvě přihrádky. Větší problém byl s kuchyní, která není příliš velká a střetávají se tam dvě naše vášně – Kingovo biohackerství a moje pečení. Protože správným Hacker a Geek potřebuje poličku na suplementy, aspoň jednu, která bude plná po strop. A každá správná foodblogerka potřebuje alespoň dvě velké police na svoje formičky, ze kterých vzniknou ty nejvíc fotogenické výtvory (ulovila jsem zatím jen jednu!). A tady jsme u těch kompromisů, shrnuto a podtrženo, ani naše formičky a suplementy nebudou mít už nikdy tolik životního prostoru jako měly ve svých oddělených domovech. Tahle metafora s formičkami jde krásné vztáhnout na všechno. Ani váš kartáček nebude mít už kelímek pro sebe, ani sprchu už nebudete mít pro sebe a v těžké chvíli na vás v té sprše nezbude ani ručník.

A to je na tom právě to skvělé, pokud se smíříte s tím, že už nikdy nebudete mít nikdy nic jenom jenom pro sebe, a na nic nic nic nebudete už nikdy sami. Na ty dobré věci, jako zbouchání kyblíku zmrzliny i na ty horší jako žehlení prádla. Budou dny, kdy to nebude komfortní a nikam se nezavřete, budou dny, kdy se budete muset vzdát jedné poličky v kuchyni a budou dny, kdy vám dojde, že jste za to strašně vděční a cítíte pokoru, k tomu, jak to je a jak jste to nakonec zvládli.

My jsme během půlroku zvládli: poznat sami sebe, svoje dobré stránky i chyby, poznat svoje rodiny a pochopit, co nás jako lidi vytvořilo, odklidit zbytky nepořádku po dělnících, kompletně vybavit kuchyň, ložnici, obývák, a vše si to sami sestavit, dokoupit miliony věcí, které dennodenně nutně potřebujete ve vlastním bytě; moc jsme o pomoc nikdy neškemrali, já nakupovala o poledních pauzách, nábytek se skládal po nocích a muž jezdil při práci přebírat krabice; stihli jsme zajet s děsivým nachlazením do Mikulova a tam se málem zabít při výstupu na Svatý kopeček (byl orkán jako kr…), zvládli opravit vytopený byt po prasklé stoupačce, také dost psychicky vyčerpávající vysazení mé antikoncepce a můj stejně devastující únavový syndrom, který mě trápil do Vánoc, přežili jsme státnice, promoci a Kingovu služebku na Kapverdy, stihli jsme oslavit dvoje narozeniny, přestěhovat mě za pomocí gains a Taxify (zpětně díky všem jejich řidičům za pomoc), zvládli jsme odcvičit stovky dobrých i úplně blbých tréninků (King si dal asi deset osobáků, já 115 kilogramů na výpad), několik procházek na farmářské trhy, jedno vinobraní, tisíce dobrých jídel (a zejména desítky curry) a milion přívalů lásky a vděčnosti. Pro většinu lidí je absurdní, že spolu začnou dva lidé během půl roku bydlet; vím, že to často ostatním zní jako šílenost, ale když vnitřně cítíte, že to je to správné, tak nad tím takhle vůbec nepřemýšlíte.

Společný život nás oba hodně změnil, King ubral ze svého puntíčkářství a je menší grammar nazi, má svoji oblíbenou suplementovou poličku, ve které loví asi čtyřikrát denně a často mi podsouvá tabletky k ranní kávě a večernímu čaji – jelikož za půl roku vztahu zvládnu cvičit s trojnásobnou váhou, jeho usilování o mé zdraví akceptuji. Stejně jako si dělám menší legraci z chlorelly a zelených věcí (teda obvykle). Člověk se chybami učí, takže mi už nikdy nepodsouvá tajně bylinky na nervy, abych pak znovu doma neřádila jako harpie. Zkrátil také tréninky ze tří hodin na polovinu a já minimálně jeden týdně ubrala, dříve jsem byla schopná jít cvičit šestkrát v týdnu. Já sama jsem přestala pít colu light, což bylo dříve docela pravidelné a začala obecně více řešit původ a složení potravin. Naučila jsem se pít místo rozpustné kávy filtr, a bez mléka! Oba jsme propadli curry s kokosovým mlékem a rýží, já dokonce teplým večeřím. Jsme méně konzervativní v názorech, jídle i životě. King už nespí s otevřeným oknem, nepije ke každé snídani kefír se syrovými žloutky ani nesolí rajčata. Já už nejím každé ráno pseudozdravý proteinový sójový chlebík s light Ramou a marmeládou bez cukru, ani netrávím hodinu před spaním na blogu a instagramu nebo nefotím každé jídlo, co uvařím.

Všechno se nějak usadilo a jsem za to šťastní. Ačkoliv to zní strašně přeslazeně, žijeme konečně to, co jsme si strašně přáli, ať už v dobách, kdy už jsme spolu byli nebo ještě nebyli. Životní štěstí nespočívá v tom, najít člověka, který vás miluje, ale v tom, najít člověka, který vás miluje a ještě bytostně ví, že s vámi chce být až do konce svých dnů. Proto vám dá během chvíle nejen svou bezpodmínečnou lásku, ale také bezmeznou důvěru a v mém případě i klíče od bytu. Děkuji Kingu <3

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *