Něco o Lucce

Ruoms I. – Dlouhá cesta

  Chtěla bych navázat na svůj slib, že se trošku zmíním o cestě, která mě potkala ze středy na čtvrtek. Upřímně, čekala jsem to horší a o hodně, vlastně se až tolik věcí nepokazilo. Až na to, že mám zážitek, jaké to je přejíždět Alpy ze Švýcarska do Francie v bouřce, přívalovém dešti a kroupách :D. Celkově je vidět z některých fotek, jak se počasí strašně měnilo. Fotky z cesty pochází převážně ze žlutého autobusu, ale na ukázku to asi celkem stačí. Nakonec jsem na sebe hrdá, zdravá, celá, komplet a píšu to z pelechu, poté, co jseme se dneska hodně poflakovala :D.

Středa ráno začala dobalováním, chtěla bych se popleskat po zádech, že jsem zatím nezjistila, že mi něco chybí. Můj celoživotní systém balení začíná fungovat :D. Kufr jsem zavřela na třetí pokus a narvala jsem tam víc věcí, než se mi snilo. Ten třetí pokus kvůli tomu, že jsem odmítla oblečení a věci skládat 😀 to nechme raději bez komentáře.

Pak byla čas dojíst všechny zbytky z lednice, a i ty mimo lednici, takže šup s čokoládou na banány a snídáme. Jednu chvíli mi z cukru málem explodoval mozek, mám pocit 😀 tak bylo třeba dopít i ty cidery a večer si dojít s odpadky k popelnici… Někde mezitím bylo vyšilování z ledasčehos a pár nadávek, že se mi nechce pryč a co jsem to vymyslela 😀 taky hysterie, že se ztratím v Lyonu a moje příruční zavazadlo (kabelka) má rozhodně dvanáct kilo. Pak jsem se vydala do školy ještě se podívat na svůj uznaný písemný zápočet, odkývat prakticky cokoliv a sehnat B-smart a další cider.

Abychom nevyšly ze cviku, nabrala jsem cestou svoji spolubydlící a pročesaly Terranovu, měla jsem kraťasy do desetikilového zavazadla. Jistě, že to nebylo potřeba, viz další líčení bouřlivých momentů cesty. To odpoledne taky vypadla na Maostranském náměstí kolej a na Holešovice se z Andělu jelo hodinu, což nás přinutilo měnit plány a já koupila v Bageterce patatas a moje spolubydlící dotáhla Milkananuky, ano tak nějak vypadá poslední večeře. Nějaké ty dary na cestu samozřejmě! Pak ještě sprcha a další klení a modlení.

Naneštěstí mám autobusové nádraží na Florenci docela po ruce, tak i odjezd ve 23 hodin, nebyl problém. Hodně turistů, hodně ruchu, první dvacetiminutové zpoždení kvůli zbržděným busům z Brna. Ale tak jo, nakonec odjíždíme.

V noci jsem překvapivě dost spala, tak od jedné hodiny skoro do osmi. To z busů fakt neznám, sice by moje polohy vydaly na krátký film o končetinách, které zemřely na odkrvení, ale přesto jsem si zas jednou řekla, že je super být prcek 😀 :).

Probuzení přišlo asi ve Štrasburku, za mně to je docela ošklivé francouzské město, i to francouzské je diskutabilní. Nicméně, samé hranaté budovy, vlajky, stavební ruch, zlé počasí… prostě Štrasburk je hranatý a takový německý. Občas nějaký turista nebo mešita, na první pohled hodně multikulturní město.

Naše cesta směřovala zpět severně do Německa a Švýcarska. Projížděli jsme Basilejí, která nenadchla, kolem Bernu a Ženevou. Poslední jmenovaná byla to nejlepší, i nejhorší zároveň. Smůla se začala nicméně lepit už před Ženevou, zastávkou u dálničních toalet, které byly turecké záchodky, všechny potřeby rázem všechny přešly… Poté zaseknutí v kolonách v Ženevě, nejdřív nám to vynahrazoval pěkný výhled, pak už nic. Řidiči se zamotali a začali jsme nabírat fakt znepokojující zpoždění. Což bylo relativně jedno nově přistoupivším, nikoliv nám, kterým navazoval vlak. Velká náhodička, já a moje spolucestující Katka z Brna, jsme byly jedny z mála, které jely trasu komplet až do Lyonu a poté přesedaly na různé vlaky. Ale jak říkám, průjezd Alpami a Ženevské jezero, je něco úžasného. A pokud vás stihne zlé počasí může to být i apokalypsa :D. Změny počasí, přívalové deště, kroupy, takové kroupy, že osobní auta raději zastavila jízdu. Pak také dvě zúžení rychlostní silnice, to, co vede na trase na Lyon rozhodně dálnice není :D…

A tak bylo hlášeno zpoždění 20 minut, ale nakonec bylo třicet pět minut. Regiojety se moc upoutávají na hodnocení stevardů a nikoliv řidičů. Lehčí sprintík na nádraží, které se hledalo hodně namátkově, ostatně dvacet minut na orientaci na nadraží velkém jako Hlavák není úplně pecka. Ale nakonec to sebralo jen pět minut tím sprintem, takže jsou i fotky z nádraží. Nádraží v Lyonu je fakt dobře značené i vlaky, které mají přijet. Trochu mrzuté je, že na vlacích samotných už nepoznáte, jestli jedete správně. Žádné nápisy, hlašení budoucích stanic (spíš varování) pouštěné v takovém šumu, že nerozumíte vůbec nic. Jela jsem krátce a přestupovala ve Vienne, kde už je vše značené pěkně zle. Jen tabulka s časy vlaků, kdy mají přijet a kde končí. Tudíž jsem si aspoň trošku potvrdila, že stojím správně dotazem na Francouze čekajícího na stejný vlak. Byly to nervy? Jistě. Ve Vienne jsem čekala ve vlaku, který přijel o dvě minuty déle a vůbec jsem netušila, jestli je správný a ani mezistanice. Ten pocit není ideální, takže doufáte, že to bude ok. Což bylo a s několikaminutovým zpožděním jsem dorazila do Montélimaru. Aloha!

Zde si mě vyzvedávala moje rodina, bylo to velmi srdečné, zejména díky dětem. Vezla jsem si na klíně

lísteček s obrázkem Julie <3 Lucie. Pak už zbývalo jen 45 minut cesty do Ruomsu, odhozní kufrů, přebrání pokoje, večeře v širším kruhu rodiny venku a zasloužený spánek.

Nakonec ještě dvě fotky z Ruoms, typická ulice a školní besídka,víc o Ruoms někdy jindy.

P.S. Ta výzdoba je prý z cyklistickho závodu, já tipovala festival.

P.P.S. Příště snad Ženevské jezero nebude v autobuse přes uličku :D. Věřím.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *