Původně se měl první osobní článek v Novém roce týkat cvičení v těhotenství a mýtů, které ho obklopují. Nakonec tato myšlenka ustoupila do pozadí jiné, kterou bych tady chtěla vyjádřit a sepsat. Týká se mého porodu, který rozhodně nebyl snadný, ale dopadl díky trefnému odhadu jedné porodní asistentky dobře, jak pro mě, tak pro mou dceru. Všichni tři s mým mužem jsme díky bezproblémovému těhotenství počítali s tím, že porodím přirozeně, bez zbytečné medikace a zásahů. Dokonce bych věřila, že patřím mezi ty, jež by porodili i v pohodlí domova, ač jsem ze strachu nad takovou myšlenkou nikdy vážně neuvažovala. Realita – ta byla jiná – díky všem těm zásahům a medikaci mám dnes zdravé a živé dítě; v případě domácího porodu nebo porodu, do jehož procesu by se nezasáhlo, by to tak bohužel nebylo.
Když člověka něco tíží a je přesvědčený o tom, že mluvit o složité věci někomu jinému může pomoct, měl by o tom mluvit nahlas. Mohla bych dál stručně odpovídat, že můj porod nebyl snadný a dál to nerozvádět, smést případné další dotazy… Bylo by to moje právo, ale nejsem taková poseroutka, spíš asi radím nečíst tenhle článek těm, co se už teď obávají porodu nebo jsou hodně útlocitní a nebo to mají v plánu přelouskat před spaním :D.
Kde začít… Moje těhotenství bylo od začátku úplně v pořádku, jen jsem musela odbourat nepříjemné pocity z kontrol a odběrů krve. Takových nekomfortních věcí je v těhotenství tolik, že člověk musí otupět, ale hlavě to “kvůli dítěti” zvládne. Jediná malá nepříjemnost byl nedostatek železa ve třetím trimestru, který se obratem vyřešil jeho doplněním tabletami. Nebyly tedy žádné zádrhele, malá byla dobře otočená, správně rostla, genetické testy byly v pořádku a my strávili jeden říjnový víkend na párovém předporodním kurzu Hypnoporodu. Ten název zní divoce díky překladu z angličtiny, ale v zásadě jde o velmi populární kurz, který podrobně vysvětlí fyziologii porodu, cesty jak překonat strach a bolest bez léků a vysvětlí mužům, jak mohou svým partnerkám u porodu pomoci. Byla jsem nadšená a odhodlaná porodit přirozeně, bez epiduralu a nějakých ulehčováků, které mi “zdopují dítě”. Neměla jsem strach, vážně ne, porod mi přišel jako jedna z nejpřirozenějších věcí na světě, něco co už zvládly miliardy žen a to i bez naší pokrokové západní medicíny.
…
Měsíce ubíhaly a já měla od začátku osmého měsíce pro jistotu sbalenou tašku do porodnice, byla to doba, kdy se média předbíhala v informacích, kdo kde jak předčasně porodil. Ostatně zhruba ve stejném termínu měla rodit i modelka Petra Němcová, která měla nakonec prcka o osm týdnů dřív na světě než já. Termín jsem měla 8. ledna a čekala, že by to mohlo přijít někdy začátkém ledna (po vlně komentářů, že kvůli cvičení potratím, to přešlo do komentářů, že kvůli cvičení porodím předčasně). Ale hlavně malá se v půlce těhoteství na ultrazvuku jevila také tak, že může vylézt o něco dříve. A tak letěl čas, nejdřív jsem se před Vánoci bála, že porodím přes Vánoce, po Silvestru se zase začala bát, že budu přenášet a nikdy to neskončí. Po začátku Nového roku jsem na sobě začala pozorovat už dobíhající těhoteství a poprvé jsem se cítila fakt neschopně, porod jsme se směrem k blížícímu termínu snažili přivolat jak jen to šlo, ale nedařilo se. Postupně začaly přibívat komentáře a dotazy, jaktože se ještě něco nedějě, jestli jsem ještě neporodila a kdy mám ten termín. Po něm mi také začaly kontroly v těhotenské poradně po dvou či třech dnech, prostě “paráda”. Ještě v souvislosti s tím, že tyhle poradny mě vůbec nebavily, pokaždé sloužil jiný doktor, malá na monitorech buď spala nebo je skopala a reálně jsem se nikdy nic zásadního nedozvěděla. Od půlky prosince vlastně jen to, že se něděje nic zvláštního, zaniká mi čípek (na výšku), ale neotevírám se. Do poradny jsme jezdili do Příbrami, protože jsem zde chtěla rodit a to ze dvou důvodů – porodnice podporuje přirozené porody a díky mé mámě, která v nemocnici pracuje, jsme měli nárok na lepší pokoj na šestinedělí, kde se mnou mohl zůstat i partner.
…
Po několika dnech se mi začaly 10. ledna objevovat poslíčci, plíživá bolest, která připomínala menstruaci a občas křeče vystřelující do třísel. Věřila jsem, že je to dobré znamení a porod se mi v dalších dnech rozběhně. Snažili jsme se normálně fungovat, chodili ven, pouštěli si filmy a já občas brečela, že chci aby to dítě už vylezlo.
V neděli 12. ledna brzy ráno jsem věřila, že moje modlitby byly vyslyšeny. V půl šesté jsem se vzbudila kvůli poslíčkům, kteří se začali přelévat do kontrakcí, vždycky křeč v pravidělném čase a pak pauza. Začala jsem počítat, že se vrací po 7 nebo 8 minutách, v půl osmé se vzbudil i muž a já se začala překvapovat tím, že možná rodím. V poklidu jsem dopoledne dobalila věci, nasnídala se a umyla a poté sebou před jedenáctou švihla do postele a začala znovu počítat.
Je obecně rozšířená teze, že do porodnice se má jezdit s kontrakcemi po 5 minutách, protože ty už značí porod v plném proudu. Před polednem jsem se dostala na 5 minut, někdy i méně a zároveň jsem dostala třes celého těla, který nešel zastavit, a tak jsme jeli do porodnice. Byl jasný krásný den a já byla nejistá, ale pozitivní. Když jsme přijeli do porodnice, nepříjemně mě překvapilo, že má službu zrovna doktorka, která mi ze všech poraden “seděla nejméně”. Muže nechali čekat venku, na mě na lůžku připevnili monitory a já během toho odpovídala na otázky typu, co dělá za povolání partner a jaké je jeho nejvyšší dosažené vzdělání nebo znovu opakovala údaje z těhotenské průkazky. Přišlo mi to vyloženě úchylné, na monitoru jsem se v posledních minutách, kdy mě nechali samotnou, svíjela a kňourala. Po vyšetření doktorkou mi bylo sděleno, že jsem otevřená tak na prst (1,5 cm z 10) a že se buď hodně pomalu rozbíhá porod nebo že to jsou jen políčci, že mám tedy na výběr, buď být strašně dlouho v porodnici nebo jet ještě domu. Polila mě ledová sprcha, ale nechtěla jsem být odložená sama na poporodních šestinedělkách, a proto jsem zatím zvolila odchod. Abych uvedla pro laiky, co je předpoklad toho, že porodíte, jde o tři věci – zkrátí se vám čípek až zanikne (bylo hotovo), máte kontrakce (taky jsem odškrtla), otevíráte se (dle doktorů zatím málo). Tak jsem následně sdělila muži, jak to je a jeli jsme do azylu k mým rodičům. Bylo mi bídně, ale čas mezi kontrakcemi se zase prodlužoval, což jsem nechápala a přičítala rozhození z cesty. V pozdním odpoledni se kontrakce dostavovaly třeba i po deseti minutách, ale zase mi dávaly výrazně víc zabrat. Hodiny ubíhaly a my je proloželi nešťastní v posteli, (rada, že to máte zaspat, je hloupá, kontrakce nejde zaspat). Po desáté hodině večerní se kontrakce začaly rychleji vracet, po půlnoci jsme počítali čas někde mezi 2-5 minutami, což už může značit opravdu brzký porod. Měla jsem velký problém se dostat do auta a následně do porodnice, už to se mnou opravdu mávalo. Čekal mě další příjem a další monitory, na kterých sem se o samotě kroutila a naříkala už tak hlasitě, že to slyšel můj muž přes dveře. Verdikt zněl, máte kontrakce, jste stále otevřená na prst, ale už doporučujeme hospitalizaci, mělo by se to rozhodnout. Odevzdala jsem porodní přání, které shrnu tím, že žádaly o přirozený porod, pokud to půjde a o to, aby mi novorozence, co nejméně brali.
…
Tak jsme se dostali v ranních hodinách na porodní pokoj nebo porodní sál, záleží, jak to člověk vezme. Posedávala jsem v křečích na lůžku a nedokázala jsem si nijak ulevit, nedokázala jsem na sebe ni nechat sáhnout. Takže můj muž posedával v okolí na křesle nebo nafukovacím míči. Vše ještě zhoršovalo časté a dlouhé měření monitorů(30-45minut), pod kterými jsem se vyloženě svíjela. Do rána jsme se setkali jen s porodní asistentkou, která měřila tep a monitory, nepřišla žádná doktorka. Já se cítila naprosto vyšťavená, měla jsem za sebou jednu velmi krátkou noc a druhou, kdy jsem nespala ani minutu. Kontrakce opět vyplnily delší pauzy, ale také měly čím dál tím více dlouhé a bolestné trvání. V noci jsme ještě několikrát volali s dulou z porodního kurzu, která se mi snažila poradit a věřila, že se náš porod rychle rozběhne. V sedm ráno se střídají lékaři, kteří v porodnici slouží směnu, a tak jsem se setkala, jak s novou porodní asistentnkou, tak s novou doktorkou. Bylo potřeba uvolnit porodní pokoj, a proto mi nenápadně nabídli přesun na šestinedělky a plegomazin (lék, “oblbovák”), který mi měl umožnit nabrat síly spaním, když se stále více neotevírám. Pokoj na šestinedělkách byl klidný, získali jsme nadstandart, ale vadilo mi, že slyším na patře brečet novorozence, což není zrovna super pocit, když se vám jednoho nedaří porodit. Plegomazin na mě nezabral, kontrakce se neotupily a spát při něm rozhodně nešlo, jen jsem asi dvě hodiny ležela se zavřenýma očima a aspoň si namlouvala, že je vše lepší než probdělá noc. Nicméně porod se nikam neposouval, měření na monitorech mi stále dělalo obtíže a když mi odpoledne po práci přivezli rodiče jídlo, museli vidět dceru v agónii a měření monitoru dítětě, které se dostávalo do špatných čísel.
Druhá doktorka, která byla přes den pozitivní a tvrdila, že se porod buď rozběhně nebo mě třeba pustí zas ráno domů, byla přivolána po odjezdu mých rodičů. Kontrakce se vrátily v ještě rychlejším sledu a já věřila, že to musí něco znamenat. Po rychlé kontrole mi paní doktorka řekla, že jsem otevřená na víc než prst, ale velký posun tam stále není. Že mi v tuhle chvíli doporučuje kombinaci klystýru, prasknutí plodové vody a píchnutí léku na uvolnění svalů. Tohle tedy mělo divoce spustit porod. Z mírného zoufalství a víry v postup jsme svolili, přestože ani jednu z těch věcí jsem dle porodního plánu nechtěla. V sedm jsme se přesunuli znovu na jiný porodní sál a tohle vše následně proběhlo, prasknutí vody se zmatením z toho, že téměř žádná nevytekla… (Poslední ultrazvuk proběhl v 37. týdnu, tedy nikdo nemohl vědět, že vody tam už příliš není, malá se narodila se suchýma ručičkama a nožičkama, s varhánky a loupajícím se ksichtíkem). Porod opravdu trochu postoupil, byla jsem otevřená na 2 prsty(3cm z 10). Problém byl, že prasknutí vody zrychlilo také kontrakce, ty byly už extrémně silné na to jak porod pomalu postupoval. Byla jsem ve sprše a doslova vyla na celé patro, dokud mezi kontrakcemi nepřestaly pauzy a já jen nevyla, měla jsem hrdinského ducha. Potom, když už jsem neměla ani vteřinu odpočinku, mi velmi rychle došlo, že tohle nejde a s tím, jak to jde pomalu, porod nezvládnu – po prasknutí vody jsem se zasekla na těch 3 centimetrech. V sedm večer měnily směny porodní asistentky, takže další kterou můj muž přivolal, byla pro nás nová. Chtěla jsem se zeptat na rajský plyn, protože jsem nutně rychle potřebovala cokoliv na úlevu bolesti. Porodní asistentka mi upřímně sdělila, že rajský plyn se obvykle dává až ke konci porodu a poté na nás věcně vypustila informace, které nás polily jako studená sprcha – zaprvé, moje konktrace jsou sice extrémně dlouhé, bolestivé a vysilující, ale patologické(neotevírají), proto se tolik hodin porod neposunuje, zadruhé tohle se samo od sebe nezmění a skončí to špatně (to znamená akutní císařský řez v plné narkóze), zatřetí, neví, proč mě tak dlouho nechávali takhle trpět, začtvrté je ideální čas na podání epiduralu a následně rozběhnutí porodu oxytocinem, bez kterého se neotevřu a zároveň není snesitelný bez epiduralu.
…
Bylo osm hodin a věci se daly překotně do pohybu, kvůli epiduralu mi nabrali krev, která se poslala do laborky, aro mi začalo chystat dávku na epidural a já tišila kontrakce prvními dávkami rajského plynu. Ten z nejhorších 30% ulevil, připomněl mi léta, kdy jsme ke konci gymplu neřízeně pili rum s colou a vodku s džusem. Hodinu do píchnutí epiduralu jsem odpočítávala minutu po minutě, když mi rajský plyn před píchnutím sebrali, neměla jsem strach, jen si přála, ať jsem schopná se přestat svíjet bolestí. Bylo obtížné mě srovnat na lůžku tak, aby mi mohli píchnout injekci do páteře. Pamatuji si z toho kvůli totální agónii bolesti matně jen několik věcí, byla jsem úplně nahá a na lůžku si mě snažili nějak zkroutit, bylo mi to úplně jedno, všechno, bylo mi jedno i to, že je s týmem z ARO medička, kterou zaškolují, jak mi to správně píchnout a taky to, že hlavní lékařka vypadala jako Alice ze Stmívání a přála mi při odchodu hodně štěstí a ať se už nevidíme na operačním sále. Epidural začal po deseti minutách pomalu nastupovat a já dostala za úkol půl hodiny zkusit odpočívat, protože mě čekají ty těžší fáze. Po další kontrole jsem byla půl hodiny ve sprše a snažila se srovnat s už snestitelnými kontrakcemi. Porod se posunul, potom, co jsem se vymanila z těch nejhorších křečí. Posun zhruba na pět centimetrů a čas to dotáhnout do konce oxytocinem, respektive syntetickým pitocinem. Odkapával mi pomalu do narychlo a špatně napíchnuté žíly (to už mi bylo opravdu celkem jedno, i když obří modřinu mám i po 12 dnech). Kontrakce se zrychlily a navzdory epiduralu jsem potřebovala ještě rajský plyn a následně druhou dávku epiduralu, o kterou jsem de facto prosila jako o smilování. Za hodinu jsem se navzdory utrpení dostala na plné otevření a mohla jsem konečně tlačit to dítě ven. I tohle byl boj, který bych připodobnila k tomu, když vám kus těla hoří. Jak malá neměla plodovku, šlo to úplně nasucho, ale zvládli jsme to. Její řev, když se narodila byl největší úlevou. Ta bohužel rychle odezněla po porodu placenty, kdy se ze mě začala valit krev, představte si to tak, jako když prší a slyšíte zvuk, jak teče okap. Porodní asistentka se zalekla toho, že mi praskla děloha, což bylo naštěstí brzy vyvráceno kontrolou od paní doktorky, po léku do žíly, který mi začal stahovat dělohu, se přestala krev valit ven. Byl to pro mě nejtěžší okamžik a poprvé jsem se bála, že potom všem, když jsme to zvládli mě odvezou někam pryč na sál a nebudu se svým dítětem.
…
Tedy nakonec po 44 hodinách, ve kterých jsem si zažila ledacos, měl můj porod “happyend”. Jak vyšlo najevo, moje kontrakce byly patologické, byly silné, dlouhé, ale bez efektu, otázkou zůstává jestli vinou dítětě, které nespustilo porod a nechtělo se mu ven, nebo se něco v řetezci reakcí pokazilo u mě, každopádně… přirozeně bych nikdy neporodila a při domácím porodu bychom zemřely. Kdyby se začal kazit stav malé, tak i v porodnici skončím na akutním císaři. Věřím, že jsme to celé zvládly díky tomu, že jsem do konce těhotenství byla aktivní a cvičila, díky tomu jsme obě vydržely takhle velkou zátěž.
…
Na závěr, ano, takhle jsem si svůj porod nepředstavovala, ale někdy to tak bývá. Jsem vděčná, že jsme obě zdravé, i přesto, že druhý týden bojuji s anémií způsobenou velkou ztrátou krve, která vznikla extrémní námahou dělohy při kontrakcích. Přirozený porod byl pro mě nedosažitelným luxusem, ale je dobré znát i takové příběhy, protože něco jiného je ideál a něco jiného je ten reálný boj o to, porodit svoje dítě. Ať je to jakkoliv těžké, ženy mají v sobě určitý pud překonat pro dítě prakticky cokoliv, ať už to čítá injekce do páteře, bolest, strach, nahotu, stavy kolodující s pocity ponížení… Vše to dobře dopadlo díky “menšímu zlu” v podobě epiduralu, syntetického oxitocinu, léků do žíly, rajskému plynu… Někdy to menší zlo může zachránit životy, ač nepopírám, že já i dítě jsme byly těmi léky oblbnutí minimálně další den a mělo to i druhotné následky.
Děkuji dnešní pokročilé medicíně, naší třetí rozumné porodní asistence, štěstí, které nás ve finiši provázelo a hlavně svému muži, že to se mnou celé přežil a reálně to viděl z perspektivy, kterou už nejde zapomenout. Byla to další překážka, která stmelila náš vztah, ale doufám, že více takových nás aspoň chvíli nepotká.
