Něco o Lucce

12 let s poruchami příjmu, nauč se znovu jíst normálně

  Některá témata jsou poněkud palčivá a jejich vytahování vždycky přináší emoce. V minulosti jsem dost přemýšlela o tom, jak často schováváme svoje trable před ostatními, abychom se necítili jako slabá lovná kořist. Přináší to takový vedlejší efekt mezilidského sebeklamu, že lidé, jejichž životní cesty považujete za nejsnažší, bývají obyčejně ty nejtrnitější. Každý z nás má, aspoň drobnou fobii, Achillovu patu nebo kostlivce ve skříni, lišíme se jen v tom, jak moc dokážeme tyhle věci schovat.

…………….

Někdy je třeba začít od konce. Tím koncem je to, že žijete život, který vás dělá šťastnými a má smysl. Je to něco, bez čeho se nikdy neodrazíte z problému. I když přijdou nehezké věci, to vnitřné zázemí, které v sobě máte je zase setřese. Když ho nemáte, podlehnete i těm drobnějším kamínkům natož balvanům. Trvalo mi tuhle základní věc pochopit skoro dvacet čtyři let.

Žila jsem život, ve kterém zaleželo na tom, jak moc budou šťastní lidé kolem mě. Pak záleželo na tom, jak mě hodnotí, také jak mě hodnotí cizí lidé. Bylo úplně jedno, jak ty věci vnímám já sama, ale jak je vnímají ostatní. Jestli jsem pro ostatní tím, kvůli čemu jsou spokojení a šťastní. A tady se začnete motat do svojí vlastní smyčky, i pokud se podaří, že ostatní jsou šťastní, dost možná nejste vy sami. Pokud už nejsou spokojení ani oni, není spokojený nikdo.

Ta smyčka se může skrývat pod pojmem poruchy příjmu potravy. Píšu tenhle článek, ne proto, abych řeklla světu, jak snadné je do něčeho takového spadnout, ale spíš proto, aby pokud jste současné či budoucí matky, sestry, bratři, přítelové, sestřenice atd., abyste pochopili, že to, co podkopává zejména mladé dívky k poruchám příjmu, je právě jejich nejbližší okolí. Sama bych po těchto zkušenostech a dalších z mého okolí nikdy, ale opakuji nikdy, nedokázala někomu říct, že je na něm fyzicky něco zle, že má přibrat, zhubnout, nebo mu podstrkovat běhání, články o hubnutí stehen nebo konstatovat, že ty ošklivé kotníky máme v rodině. Každé dítě nebo dospívající se nevidí svojí optikou zle, dětem stačí hezká nová sponka do vlasů nebo nové kraťasy a cítí se fajn. Až okolí vás nevhodně volenými slovy začne stavět do pozice, že sami se sebou musíte něco změnit. Abyste byli lepší, pro ně lepší.

…………………………

První svačinu jsem do koše vyhodila ve 12 letech.

Pamatuju si ten krok jako dneska, měla jsem z něj radost. Určitě jsem něco shodila, brzy mě pochválila i máma, ačkoliv netušila, že se jídla začínám zbavovat takhle. Přestala jsem i snídat. Po chvíli jsem měla pocit, že bylo věci učiněno za dost a že už mě ostatní na pohled zase snesou. Chvíli byl klid a pak jsem si znova vyslechla něco, co mě ranilo a cyklus nejedení se opět obnovil. Do přechodu na vyšší gympl, tedy střední, se moje negativní přesvědčení o sobě samé více a více umocňovalo. Přitom jsem byla fyzicky úplně normální dítě, ze žádných fotek dodnes nemůžu říct, že bych byla i třeba oplácaná. A to navzdory tehdejší módě na kost vyhublých modelek, které ovlivnily to, že ty nejvíce útlé holky byly považovány za ideál. Nebyla větší nadávka než to, že měl někdo velký zadek. Můžete deseti lidem říci kritiku k jejich zevnějšku a oni se pousmějí, jedenáctému zaděláte na problém. Kdysi jsem četla o tom, že k poruchám příjmu mají větší sklony perfekcionalisti, souhlasím  s tím a dodávám, že perfekcionalisti a děti, které vyrůstali ve výkonové výchově.

…………………….

V patnácti jsem poprvé přestala chodit na obědy.

Chtěla jsem být už konečně hezká, při výšce 162 centimetrů jsem považovala vše přes padesát kilo za tragédii. Přes padesát kilo jsem měla za běžné doby již od 13/14 let, od té doby vlastně pracuji s tím samým tělesným materiálem, ktrý je jen pokaždé obalený něčím jiným. Pamatuji si, že jsem po přechodu na střední nechodila na obědy v době, kdy jsme měli v kuse do půl třetí. Tvrdila jsem, že si dělám větší svačiny, které jsem ne vždy jedla a že v půl třetí už nemám hlad. Nikdy jsem nebyla dítě závodních jídelen, takže jsem občas odhádila i oběd mimo tyto časy. Když moje váha byla dle mých názorů hrozně vysoká, začala jsem vždy na několik dní uplatňovat detox – nejím nic až do večera. Mám poměrně pevnou vůli, takže se mi to dařilo… Byla jsem schopná fungovat ve škole, odcvičit s vervou tělocviky a večer se radovat z nižší váhy. Mým cílem bylo držet se pod 50 kilo. Doma jsem aktivně jezdila na rotopedu, samozřejmě každý večer. Nedokázala jsem si představit, že z té rutiny vystoupím, když se rozbila jeden den sedačka, rozhodla jsem se jít běhat ven. Byla tma, rodiče mi zakázali chodit daleko, a tak jsem kroužila kolem našeho domu a bežecká kola slalomu mezi stromky si počítala. Je to závislost na tom dokázat ostatním, že jste to zvládli a sobě ukázat pevnou vůli… Ať to stojí, co to stojí. Oni vás chtějí z té cesty svést, a proto se o to víc bráníte. Vybírala jsem si autobusy, které jezdily dříve stavěly dva kilometry od domu, abych mohla jít pěšky, když jsem dorazila, šla jsem znovu na rotoped. Výsledky byly viditelné a líbily se mi, konečně jsem měla menší a meněí kalhoty a cítila se křehká. Začala jsem zkoumat kalorické hodnoty potravin, děsilo mě vše nad 200 kalorií. Jídla, která jsem jedla se smrskla na co nejmenší množství a co nejzdravější počet. Děsilo mě jíst něco mimo plán. Děsilo mě, že to zvorám a nedotáhnu na váhu, kterou bych chtěla.

…………….

Když mi bylo šestnáct let, vážila jsem 46,8 kg.

A vlastně to bylo poprvé, co jsem byla vyděšená, ne z toho, jak vypadám, ale protože váha klesala, i když jsem se o to už moc nesnažila, trošku jsem přidala jídlo, ale ejhle ono to šlo pořád dolů. Byly to dny, kdy jsem jedla opravdu málo, večeřela typicky jogurty nebo zeleninu. Měla jsem hrozné pocity z víkendů, které mě nutily jíst třikrát denně. Rána jsem obvykle uhrála na to, že nemám hlad, i když to bylo s řečmi, oběd uvařila zdravý a řekla si, že to je sváteční jídlo a večer se už znovu snažila jídlu se vyhnout. Moji rodiče byli zděšení, já už si uvědomila, že ta smyčka se mi utahuje kolem krku a vymyká se mi to z rukou. Přidala jsem jídlo na jedné rodinné oslavě a strašně se přejedla. Ostatní ze mě meli radost, tak mi cpali, co viděli, celá rodina a já přibírala. Strach z jídla trval, sníst bez výčitek normální jídlo mi prostě nešlo. Cítila jsem se zle z toho, že už nejsem křehká.

…………….

Když mi bylo sedmnáct, přišlo záchvatovité přejídání.

Jedna z velkých chyb těch, kteří žijí v okolí anorektiček je to, že se je snaží v těch lepších fázích, když se nebrání vykrmit. A zároveň holky rády i třeba jeden den ukážou, jak jim chutná, aby zahladily stopy a odvedly pozornost od toho, že po zbytek týdne budou tři dny o vodě a dva dny o zelenině. Je to totální rozhození všeho ve svém těle, které, když je hladové reaguje nestandartdně a chce po vás jíst věci, které byste jinak ve stejném množství nikdy nezvládly. To je záchvatovité přejídání, další porucha příjmu potravy, stanete se bulimičkou, co jídlo nezvrací. U hodně jedinců to způsobí mezifáze anorexie, kdy se snažíte jíst, ty cykly týden nic a pak vyžeru lednici a opět týden nic. Anorektičkám to sice přižene černé myšlenky, že to zas pokazily, ale zároveň je to utvrdí v dalším ještě tvrdším dietním režimu, protože to přece pokazily. Mně se pak začaly vymykat zejména ty fáze, kdy jsem jedla, snažila se zdravě jíst, něco pokazila, vyhlásila špatný den a přejedla se. Lidé se záchvatovitým přejídáním nebývají paradoxně tlustí, bývají fyzicky normální, protože záchvaty průměrují dietou. Obvykle je něco vyvolá, u každého je spouštěč jiný… smutek, konkrétní problém, pokažení diety. Obvykle se záchvaty ale bohužel kumulují.

………….

Když mi bylo devatenáct, přibrala jsem za čtyřicet dnů přes deset kilo.

Zní to jako bláznovství, ale s menší obměnou se mi to stalo i o rok později. Přejídání vyvolalo to, že jsem nemohla cvičit a jídlo si nedokázala nastavit, pracovala jsem za barem a byl to ten největší průšvih. Věcem nepřidala ani ta práce, ani jí předcházející rozchod. Vždy, když přiberete takhle rychle, jde o tuk, takže to je obludné pro psychiku i oči. Nesnášíte se za to, že to děláte, i že nemůžete přestat. Nechcete do plavek, nechcete, aby se vašeho těla někdo dotýkal, protože to je odporné. Víte, jak dokážete vypadat normálně a že tohle je o milion procent horší. Tak zkoušíte tvrdé diety a situace se zlepší, aby přišlo nové období záchvatů. V devatenácti jsem se začala zajímat o zdravou stravu a více než kolik má, co kalorií, protože to vám každá anorektička dokáže vyjmenovat o každé potravině. Moje nově nabité znalosti vedly k hubnutí a totálnímu vynechání všeho, co by mohla být krizová potravina, ani lupínek chipsů ani tučný sýr. Takové úspěšné vakuum, jde to, ale nežijte normálně. Přišlo další léto a obrovský náskok kilogramů, vím že jednou to muselo být jistě minimálně 64 kilo. Samozřejmě, že okolí na takovéto věci už upozorní a je to ještě více nepříjemné. Plus člověk ztežkne, všechno je únavnější a obtížnější. V anorexii usínáte ve stoje, v přejídání se sotva valíte, tak skončíte v pelechu taky a se zhnusením ze sebe si tam znovu donesete čokolády, zmrzlinu, rohlíky s marmeládou, chipsy, koblihu, další čokoládu, pizzu… mám pokračovat? Vím, že jsem zvládla sníst tolik jídla, že by to mělo vystačit na týden, tolik jídla, že se mi několikrát chtělo zvracet, ale nešlo to stopnout. V těhle fázích ještě strašně zle spíte, protože vám je težko… přestanete snídat, vynecháte několik dní jídlo, abyste to zprůměrovali, pak přijde citový kyks a jedete znovu. Jídlo si schováváte, jíte tajně, nechcete, aby někdo vaše tajemství odhalil. Protože nejste dost dobří, stále ne, a víte to.

……..

Ve dvaceti letech jsem se poprvé někomu svěřila.

Vyšla myšlenka, jestli nechci psychologa, bylo to ve fázi, když jsem jakž takž fungovala v normě. Nechtěla jsem psychologa, byla jsem dál, na googlu prosákly první informace, nejen o anorexii, ale i o záchvatovitém přejídání a já se uklidnila, že to není jen můj problém. Znala jsem spouštěče, co mi v tom může zabránit a jak to stopnout. V praxi se mi to dařilo tak napůl. Byla jsem hodnocena jako normální, občas prima za to, že jsem shodila. Míchal se do toho i vkus mých partnerů, i můj aktuální zápal do toho být drobná a roztomilá. Byla jsem si jistá, že jestli se něco nevrátí, je to anorexie, záchvaty se omezily, jedla jsem velmi zdravě, měla ze sebe radost. Navzdory tomu, že jíst vše a s klidnou hlavou byla stále utopie a stresovalo mě to.

Po silném duševním nátlaku na to, že si protáhnu o rok bakaláře, přišly první záchvěvy toho, že když nechci, nemusím jíst. Uplatňovala jsem to střídmě, když to bouchlo tak už nestřídmě. Nejedení mě uklidňuje v přemíře velkého stresu a citového vypětí, je to pocit, že alespoň něco mám pod kontrolou. Období se nějak překlenulo, cvičila jsem, jedla velmi zdravě, tak že se můj jídelníček běžného dne omazil zhruba na dvacet potravin a každé ráno jsem snídala vaničku nízkotučného tvarohu s banánem. Chutnalo mi to? Ne, jen jsem chtěla být pevná a dokázat to. Výsledky nebyly takové, jak bych chtěla a to jsem počítala bílkoviny a vše okolo. Byla jsem frustrovaná, že bílé pečivo, lučina, zmrzlina nebo marmeláda se mi do režimu nehodí. Milovníkovi sladkého a veho jídla. Jednoho dne jsem zapomněla doma jídlo, koupila si velký čokoládový nanuk a byla spokojená. Tak jsem začala fungovat, o drobných sladkostech. Ráno pralinka a kafe a sypat ven. Líbilo se mi to, líbily se mi ty rychlé váhové úbytky, přišlo mi to boží. Ano, pracovala jsem v kavárně, celý den ochutnávala krémy, těsta, ale už nesnídala nebo neobědvala a prolívala svoje tělo litry kávy. Bez ovoce, zeleniny, bílkovin, čehokoliv. Byla jsem drobná a nesmírně se mi to líbilo, i když ostatním obvykle tolik ne. Proto jsem povolila uzdu, nabrala nějaké kilo tuku, hodně se mi to nelíbilo, ale bílkoviny jsem nedokázala trávit, bylo mi po nich zle. Vrátila se spirála nejedení, v krizové situaci jedna instantní polévka a řádka čokolády za pět dnů. Mírná letargie, už hodně velká devastace, jak nehtů, tak vlasů, tváře. Kombinace se záchvatovitým přejídáním, konstantní postava, zbytečné dennodenné cvičení, likvidace metabolismu a přibírání ze vzduchu. Jediná pozitivní věc je, že jsem začala budovat svůj vlastní život, ten, co jsem chtěla já.

Když jsem oslavila svoje dvacáté čtvrté narozeniny, zrovna jako docela nakynutější buchta, řekla jsem si, že v pětadvaceti už tenhle člověk nechci být. Ta vize zaklíčila a po Vánocích jsem na ní začala pracovat, pokoušela se intenzivně jíst zdravě, také bez sacharidů a hlavně jíst. Trvalo až do jara než jse si zvykla na snídaně, metabolismus se oživil, začala jsem mnohem víc jíst a užívat si i vaření pro sebe samotnou, ochutnávání různých věcí. Krok za krokem byl překonáváním tabu, od nezvyku snídat, po strach ze sacharidů, bílého pečiva nebo sýrů. Ale dopředu táhl pocit, že chci být zdravá, zdravá kvůli sobě, ať je to za cenu nedokonalosti a tomu, že se to ostatním nebude líbit. Koupila si kettelbelly, protože jsem si je vždycky přála. Cvičím, spím a jím intuitivně. Nastavení hlavy se od jara den po dni zlepšovalo, až mi došlo, že to v sobě porazím. Dneska si můžu dát dvě zmrzliny za den a srovnat to zdravější večeří a vím, že se večer nepřejím k zničení nebo nebudu dva dny hladovět. Když je mi špatně, nemám problém necvičit. Nejím nikdy nic z donucení, když to nechci, tak to nechci. Když chci, tak mám ve skřini kilo nutely a zvládnu ji nesníst celou. Nejím nic, na co nemám chuť. Snesu, že pro ostatní nebudu dokonalá a snesu kritiku, i když přijde, protože snesu i tohle tělo. Jsem především zdravá a silná, jsem štíhlá, ale ne hubená.

Bude mi dvacet pět a dokážu žít s tím, že kalhoty velikosti XS už ve svém životě nikdy nedopnu.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *