Ruoms IV. – kouzlo Ardèche – Deník malé požitkářky

Ardèche jsem před svým příjezdem vlastně vůbec neznala. Rozklikla jsem tenkrát v květnu francouzskou wikipedii a přečetla si “něco” o vnitrozemském regionu sousedícím s Provencí, kde je hodně hor a jedlé kaštany. To samé udělala moje kamarádka au-pair Pavla, obě jsme neměly “moc” tušení, protože v Čechách tenhle region moc známý není. A tak tady právě sepisuji článek, o tom, jaký Ardèche pro nás je. Snad někoho nadchne a cestou k moři si udělá jednu zastávku.

Ardèche je francouzský region, který leží severně od Provence. Prakticky celá oblast je obří Národní park, ano žijeme v Národním parku :D. Vyznačuje se spoustou hor a skal a řekou, která se klikatí a dala regionu jméno. Řeka je splavná a vyhledávaná vodáky, i když je v některých úsecích poměrně špinavá. Vodáctví a skály do této lokality přináší cestovní ruch, díky kterému většina obyvatel žije celý rok z peněz, které vydělali přes léto.

Města jsou zde mrňavá, větší centrum je Aubenas, který má nějaké obchodní domy, nemocnici a střední školy. Ostatní města jsou ryze venkovská, a technicky vzato tu nic moc není, kromě přírodních památek. Domy jsou stavěné buď z místního kamene nebo sádrokartonu, nic mezi neexistuje. Trošku to připomíná vesničky v Provence, ale kámen je světlejší. Fásady jsou světlé oranžové až žluté a to všechny. Důvod, proč tomu tak je, naznám, ale hodně se zde práší… tak možná proto.

Ardèche žije z cestovního ruchu, hodně restaurací a obchodů je otevřeno pouze přes letní sezónu a vše se létu přizpůsobuje. Jeden den se vzbudíte, ve městě nakreslené pěší zóny, změny směru dopravy a parkovací místa až za centrem. Před začátkem prázdnin jsem nechápala parkoviště za centrem, která mají velikosti fotbalových hřišť… dokud jsem je neviděla plná. Turisty kromě vodáctví a četných kempů, které vypadají spíše jako letní resorty, lákají třeba právě velké městské trhy. Když je v Ruomsu v pátek ráno trh, je problém vůbec se prodrat centrem z bodu A do bodu B. Přirovnala bych to k našim velkým farmářským trhům, ale jsou méně zaměřené na jídlo. Údajně se celková kapacita kempů blíží k milionu míst k ubytování.

Takže v léte žijí kempy, restaurace, obchody a také zahrady místních obyvatel. Každý druhý dům má přistavěné další “domečky”, které jsou menšími apartmány. Máme takové tři oddělené plotem u našeho domu a sdílí s námi velký bazén. Je to tu hodně typické, cena za domeček se pohybuje od 350 euro za týden, takže je to docela kvalitní přivýdělek. Jezdí sem buď dámy středního věku, které chtějí vypadnout z města a mít klid nebo rodiny, které nechtějí táhnout děti k moři. Jinak je lokalitá hodně oblíbená (otravnými) Němci a Nizozemci. Nizozemce není problém poznat, jejich kůže je buď tak bílá, až je modrá nebo už jsou durch spálená :D. Kempy jsou přes léto naprosto plné, což je šílené v počtu, kolik jich tu je. Dovolila bych si říct, že na jednoho rodilého obyvatele je tu teď pět až sedm turistů.

Symbolem regionu se stal skalní útvar Pont-d’Arc, což je něco jako naše Pravčická brána, ale nad řekou. Pak tu jsou různá modrá jezírka, menší kamenné kostelíky, římské akvadukty nebo staré šlechtické tvrze zhruba z 15. století. Obvykle jsou dodnes obydlené, což celkem fascinující. V zimě tu zřejmě chcípl pes, něco jako Karlovy Vary mimo festival :D. Ale těžko posuzovat, bylo nám ale dopravdy řečeno, že v zimě je to tu vylidněné.

Asi největším “jedlým” symbolem jsou zde kaštany, respektive právě jedlé kaštany, a zejména krém, který se z nich vyrábí. Podle mě a Pavly, je to s ním jako s arašídovým máslem, na první ochutnání nic moc, na druhé to není zlé, na třetí vám to teprve doopravdy chutná. Místní na tom hodně ujíždějí, děti pořád volí raději nutelu. Z kaštanů se pečou sušenky, koláče, prodává se i samotná mouka, vyrábí se pálenky, krém se maže na palačinky. Nakonec potkáte kaštany na každém rohu.

Ruku v ruce s kaštany jdou ostružiny, které rostou dost divoce, jsou sladší než české a také dozrávají dříve. Z ostružin se vyrábí proslulé marmelády, ovocná vína a želatinové bonbony.

Mezi další symboly patří kobylky-cikády a já bych řekla, že i komáři, ale k tomu se místní raději moc nehlásí. Cikády jsou fajn, dokud je nemáte v pokoji, což mě ještě nepotkalo 😀 Dodávají příjemné kouzlo večerům. S komáry, je to horší, jsou zde i tygří komáři, kvůli kterým jsem permanentně namočená v repelentu. Jako poslední typický znak zařazuji ještě ještěrky, které se objevují (jasně kromě přírody) jako motiv na nádobí, hrnečcích, tričkách taškách, zástěrách nebo jako vyrobené figurky ze skleněných střepů.

Pak je tu export z jihu – levandule, provensálské koření, mýdla. Ale seženete suvenýry opravdu všeho druhu.

Nejproslulejším pokrmem jsou caillette, koule z mletého tučného masa. Neměla jsem odvahu ochutnat, přijde mi to hnusné :D. Dělají se z nich i hamburgery a dávají se na pizzu – jen lehce zvrácené. Pak jsou jídla, která seženete v každé restauraci, kromě multikulty těstovin, pizzy na francouzský způsob (kozí sýr a tak), nuget s hranolkami nebo burgrů, to jsou i ryze místní jídla, například “kozí salát”, salát s tousty zapečenými s kozím sýrem a slaninou. Pak je to celkově hodně jídel s kozím sýrem, například i pizzy a burgery. Také moře různých salámů a klobás, kterým moc neholduji. Oblíbila jsem si naopak místní sýry růného typu, často opět kozí. Boží jsou bagety s kozím sýrem, medem a sušenou šunkou. Bagetám ve Francii neutečete, ty vás dohoní všude. :D.

Další, co mi zůstane navždy v hlavě jsou olenadry, divoké fíky a platany, k tomu už jsem se vyjadřovala… Jsou to ohromně krásné rostliny. Oleandry jsou permanetně nakvetlé a dorůstají i do výšky tří metrů.