Po článku, proč je těžké být holka, co liftuje a čláku, proč je těžké být holka, co bloguje… je na řadě třetí článek, který celou skupinu kompletně uzavírá. Chci popsat věci, které si lidé okolo mě často neuvědomují, ačkoliv jsou pro můj život docela zásadní. A moje práce je pro můj život nesmírně důležitá, protože se odráží ve zbytku mého dne, ve všem co ještě po odchodu z práce dělám nebo nad čím přemýšlím. Trošku rozbít tu idylku, na kterou to může vypadat.
Určitým způsobem je tu nesvoboda, ta, že si musíte držet určitý obraz o sobě, ačkoliv takový nejste. V létě si užívám, že můžu nosit, co chci, ať už to jsou croptopy nebo minikraťasy. Ale vím, že mi to v září zase skončí… Takže hlavně, že máme ty dlouhé prázdniny v létě a ne zimě. Stejně tak musím třídit, co umístím na sociální sítě. Těch věcí, co se tam nemohou objevit je celá řada. A vůbec viděli jste někdy stopadesát dětí, dokázali byste si zapamatovat jejich jména a to jací jsou?
Druhým bodem je lítost okolí, když oznámíte, že učíte. Začnou se děsit, jaktože vás ty děti už nezavraždily, že vypadáte “celkem” normálně, jak dlouho v tom ještě plánujete pokračovat, že vás obdivují a jestli to za ten plat stojí. Jako fakticky nevím, dělám deset věcí najednou a nevím, co bude za dva dny :D. Nicméně, kdyby mě to štvalo, nenaplňovalo a tak strašně vraždilo, tak to asi nedělám. Obdiv moc nepotřebuji, stačí, když mi doplníte bar, aby bylo něco málo na nervy.
Kritika letních prázdnin a malé vytíženosti učitelů mě vytáčí až do nebe, o těch prázdninách kromě matek od rodin stejně obvykle aspoň trochu pracujeme a druhá věc je pracovní doma. Jasně, nosíme si práci domů, zaleží na konkrétních lidech, kolik jí je, ale vážnější je to, jak můžete být po pěti hodinách práce vykecaní a vymluvení. Zkoušeli jste někdy prakticky v zátahu i šest hodin po sobě bez přestávky mluvit? Že máme mlčet a dávat úkoly? Sakra, vždyť u těch úkolů se vymluvítě ještě více. Plus naskočí další hodiny za dozory v jídelnách, šatnách, před školou i po škole…
A člověk se někdy fakt cítí, jak dozorce ve věznici, jekot, dotazy, ta vzadu se to mlátí. Ve výsledku něco děláte, něco jiného píšete, něco jiného říkáte a už máte rozdělanou další aktivitu. Multipráce najednou a pak se děcka diví, co to je na tě tabuli a proč na sebe lijete ten čaj.
Práce nikdy neskončí, pokud jste v konktaktu s děcky na sociálních sítích, tak vlastně ani plně nemáte prázdniny, což mi vůbec nevadí. Proč ztrácet kontakt s někým, kdo mě neštve a spíš mi píše milé věci, až se to změní, tak vás všechny zblokuju :D. Ale jde i o vážné věci a s těmi většinou odcházíte s práce a hodně nad nimi přemýšlíte. To dobré vás opustí rychle, to špatné ve vás zůstává a víte, že všechny zachránit nemůžete, i když se postavítě na hlavu. Nezměníte hlavně jejich zázemí a rodie, ten start, který nemá každý z nás příznivý. Já vždycky doma studijní zázemí měla, takže je to pro mě težko “zkousnutelné”.
Dále mladí učitelé nejsou připraveni na to, jak moc zásadní roli hraje výchova a mezilidské vztahy oproti tvrdému učení faktů. Takže to s vámi často citově dmýchá, ať už kladně nebo vzteky. Ale nikdy s nikým nemůžete mít neutrální vztahy a to platí i o škole.
To, na co vás !pajďák” taky úplně nepřipraví je hluk, on je vždycky, ale nejvíce o přestávkách. Přiznám se, že se občas chodím schovávat na školní učitelské wc, abych měla chvíli klid, prošla si mě a “kobylky” si mě nenašly. To je totiž pořád něco a to kafe si prostě neuvříte, ne a ne.
Často i blbé dotazy směřující k tomu, že o něco zakopnete, polijete se čajem enbo rpčo máte energeťák, jestli víte, že vás to zabije, proč pijete tolik kafe, jestli vám už byloo dvacet šest let nebo jestli si nemyslíte, že vypadáte mladší. Sooo, it’s teacher’s life. Na co neodpovíte, vás stejně zničí a může přijít nejhorší citové vydírání větou: Že si dneska pustíme film, že jo. Nebo pokud zrušit zkoušení kvůli MS v hokeji nebo olympiádě: Vždyť e nikdo neučil, všichni čekali na Sáblíkovou!
Nikdo vás nepřipaví na to, že se vám budou prohlubovat mimické vrásky, protože se mračíte, ale víc se smějete, to je těm vráskám ale úplně fuk… Rostou si vesele dál.
Co je úplně nejvíc tragické je věta, za kterou, kdybych dostala od každého korunu, tam už se teď válím na Havaji a nemusím asi vůbec pracovat. Co je to za větu? A vy jste učitelka? Fakt!
