Po prodlouženém víkendu, který se naskytl díky podzimním prázdninám, se ozývám s příspěvkem, který se týká Mikulova. Bylo to místo, na které jsem se chtěla podívat hodně dlouho, takže se mi celkem splnil zase jeden sen (v poslední době to jde jeden po druhém). Dozvíte se hodně o mikulovském jídle a tipech, kde se dobře najíst a napít, ale také třeba o tom, jak jsme malém umřeli na Svatém kopečku.
V pondělí ráno jsme seděli usazení v kupéčku Regiojetu ve společnosti slovenského a maďarského páru. Zdařile jsem hlásila, že chybí Rakušané a bude to jako před 1918 (fóry den po výročí toho, že se přesně tento spolek rozpadnul). Oba jsme byli nastydlí, už lehce podchlazení (samozřejmě já víc než Jakub) a s velkými kelímky horkého bylinkového čaje, který se stal naším hnacím motorem. Shrnujícím heslem by se mohlo stát: mladí, šťastní a mezinárodně nemocní.
Nakonec jsme si s Maďary moc nepopovídali, protože rozhovor vedený v angličtině skončil u toho, že si s námi neprohodí místa, protože chtějí zůstat dál sedět proti sobě. Po pár minutkách hodila Maďarka svoje hmotná lýtka do klína partnerovi, který tou dobou chroupal pytel slaných arašídů. Postarší slovenský pár by v tomto ohledu milejší a (možná i z lítosti) se s námi prohodil se slovy: “Můžeme se zase zkusit držet za ruce, jako když nám bylo dvacet.” Pak se to samozřejmě svezlo k tomu, kam jedeme, k počasí a že učitelé to mají všude strašné. Prostě vděčná témata…
Přestup byl v Břeclavi, která se nám neodmyslitelně vryla do paměti díky své nádražce Lokálka, která je tolik navštěvovaná, že jí byl probourán vchod přímo z nádražní čekací haly. Bolestivě jsme pocítili, že se stáváme zbloudilými Pražáky (navzdory našim středočeským občanstvím) mezi lidem Moravy – pro obě strany stresující zkušenost, který vždy graduje. U mě to bylo při nákupu jízdenek do Mikulova, kdy bodrá břeclavská zaměstnankyně Českých drah zdárně hrála, že mi nerozumí s otráveným výrazem: “Ha, Pražák, žádný jízdenky nebudou.”
Ale dojeli jsme do Mikulova, posilněni celým dýňovým perníkem a sdílenou proteinovou tyčinkou. Prvním obyvatelem respektive obyvatelkou Mikulova, která nás oslovila. Byla žena pravděpodobně z blízkého místního sídliště, která nás vyhmátla, když jsme zmateně bloudili s aplikací GPS, která nám lokalizovala místní lepší podniky. Žena byla zmatená a vlastně nám později došlo, že do horní turistické části Mikulova moc často nechodí. Byla ale velmi ochotná, mávaje cigaretou nás dokonce navedla na dobrý směr.
První zastávkou byla v městě ta nejdálnější a to bylo bistro Kuk. Jasně, ten název zní divoce a lze od něj čekat dost různé věci. V praxi se jedná o malé bistro, které je velmi útulné a provozuje ho skupina děvčat okolo dvaceti let. Můžete čekat výborné domácí neokoukané varianty polévek, obložené talíře či domácí dezerty. Vlajkovou lodí bistra je domácí pečivo a chleba, které tvoří součást různých obložených talířů a snídaní z menu, je přílohou k polévkám nebo si je můžete koupit v čerstvé formě nebo jako krutony do polévky. Focaccia se sýrem byla boží a dojedla jsem i Kubovu část pečiva k polévce. Rajská byla divoce zeleninová s bylinkami, parmazánem a hrstí obřích těstovin, prostě super! Interiér je moc krásný a můžete si zde koupit i dárečky v podobě místních jedlých dárků. Věřím, že i snídaně či obložený talíř s poměrně laciným místním vínkem by stál za hřích. Třeba příště…
V pondělí jsme ještě zběžně prošli Mikulov, pogooglili místní dominanty jako zámek, Ditrichštejnskou kostelohrobku nebo Svatý kopeček. Také otestovali kavárnu Káva s buchtou, která k mému původnímu zklamání buchty neměla, ale celkem zvláštně dobré dorty ano. Konkrétně hruškový s medem, mrkvový, pak námi otestovanou bublaninu s veganským kokosovým krémem a zelený pistáciový krémový dort. Můj přítel v mezičase vyslýchal baristku na téma filtrovaná káva (prý časem bude), přičež jsme zjistili, že kavárna je doposud v rozjížděcím režimu. Kavá s buchtou je fajn, další kavárnickou možností je Ne-vinná kavárna, která stejně jako všechny v Mikulově nabízí větší nabídku vína než kávy.
Ubytování jsme měli připravené v nádherném penzionu Ryzlink, který je na kraji Mikulova přímo pod Svatým kopečkem. Líbilo se nám, že se jedná o bývalý statek a je zasazený v přírodě (pokračování detoxu mozku). Personál penzionu byl super, nic nám nechybělo – ceníme si dva a půl deci vína v pokoji zdarma i plné ledničky na víno, kterou jsme kvůli našim sickdays už nevyužili, klidu na spaní, ukázce základních moravských odrůd vína v areálu, s pěknou trávou (aby se přítel bos proběhl, nejlépe po tmě) a úžasnou snídaní. Kromě toho, že všech bylo fakt dost, tak esteticky to bylo navržené strašlivě krásně a lituji, že nemám fotky špalků vyřezaných tak, aby do nich padly misky. Přecpali jsme se tak, že nebylo třeba řešit oběd.
Ale zpátky k pondělí, kdy jsme se po vybalení, sprše a koštu vína přichystaného na pokoji, vydali opět na výšlap do centra Mikulova. Humor nás ještě nepřecházel, tak jsme začali tento výlet nazývat Královi na tripu. V cetru města nás čekala rezervovaná místa na večeři v restauraci Sojka a spol. Pokud máte rádi zdravou výživu, tak vám doslova spadne čelist a začnou svítit oči při příchodu do spodní části restaurace, kde je obchod se zdravou výživou, ekokosmetikou a dalším millionem věcí. Samozřejmě zde mají i milion druhů čokolád, což asi nemusím rozvádět… Ostatně další čokolády jsme koupili v krámku s místním zbožím, kokrétně ručně vyráběné čokolády z levandulové farmy. Můj přítel si koupil kilo kimchi, což lze rozhodně považovat za klasický dárek (haha), který si chcete dovézt z výletu na Moravu. Odráží to, jak jsme zábavně trhlí, protože sami sobě jsme si dovezli ledacos, ale láhev vína ne.
Restaurace nad Sojkou má za pokladnou vyskládané malé tabulky dobré čokolády, což už jsou body navíc, ať chcete či ne. Je v Mikulově velmi vyhlášená, a proto je nutná rezervace. Jedná se na místní poměry o “lepší podnik”. Obsluha byla příjemná stejně jako prostředí, i když ohledně prostírání je náš vkus trochu jinde. Nabídka je kratší, ale cílí na osvědčené moderní kombinace. V době naší návštěvy nám číšník nabídku lehce osekal asi o tři jídla, na které nebyly kompletní suroviny. Někdy ovšem v pozitivním smyslu, když můj přítel zjistl, že místo jehněčího burgeru může být jelení. Já zvolila klasický hamburger s pikantní salsou, k tomu cuvée Agnes, které mi evokovalo třešňované pralinky a nezbytný zázvorový čaj. Po večeři jsme procházeli nasvícené terasy mikulovského zámku, to bylo… no romantika jako blázen, navzdory tomu, že jsem měla krk v plamenech. Zbytek večera jsme na naše poměry líně proleželi a užívali si klidu a pohody plné myšlenek na budoucí úžasnou snídani.
To, co následovalo po snídani je kapitola sama pro sebe. Výlet na Svatý kopeček bylo něco těžce popsatelného, výstup, který měl pro nás být něco, co zvládneme s prstem v nose. V praxi to tak nebylo a recepční v hotelu nás vlastně varovala, že tam bude pekně foukat. No, foukalo tam asi pětkrát více než pod kopcem. Byla to neskutečná vichřice umocněná tím, že jsme zvolili na výstup špatnou cestu, která vedla po úpatí kopce. Nárazy větru bolely a házely nás na skály, v některých náporech jsem byla na čtyřech a prostě se jen snažila držet. Písek nás sekal do obličeje stejně jako větve ostatních stromů, o čemž taky vypovídá moje boule na čele. Ty fotky ze Svatého kopečku vypadají idylicky, ale nás to reálně málem zabilo. Tisíckrat nám mohla sjet noha, nemuseli jsme udržet balanc a skončit na skále a stejně nás mohla vzít uražená větev. Zpětně hodotím, že to bylo na hraně, hodně na hraně a o hubu a čím jsme byli výš, tím to bylo horší. Nezažila jsem takový vítr, který by působil permanentní fyzickou bolest a tak to bylo. Cesta dolů byla divoká, ale naštěstí jsme narazili na lepší stezku, kde dostatek stromů zklidnil nárazy větru.
Po vyzvednutí věcí v Ryzlinku a pobaveném hodnocení recepční: “Jéé, vy už jste nazpět, to jste asi zfókli, dólu, že?” jsem konstatovala, že mě dvojka vína před odjezdem nemine. Zvolili jsme na poslední nastydlé čajové posezení Dobrý ročník, kde můžete kromě dezertů otestovat hlavně víno od místních vinařů a jejich různé atypy jako dvě Cuvée Kristýna :D. Deci suché Kristýny stála za to a následovala ji deci Rosé jako dobré zakončení pobytu na Moravě.
Při zpáteční cestě mi bylo strašně dobře psychicky a o to hůře fyzicky, hlava a krk úplně v plamanech. Seděla jsem rozpláclá na nádraží a těšila se do vlaku. V Břeclavi jsme potkali ještě divnější lidi než při první cestě a před námi byl poslední úsek cesty. Ve vlaku nastal ten správný čas přehodit nohy na svého přítele po vzoru té statné Maďarky…
