Něco o Lucce

Quo vadis?

Quo vadis? Tedy: Kam kráčís? Jako popisek jsem si vybrala název jednu slavnou větu, která tvoří název stejně slavné knihy. Jako hlavní fotku tohoto článku tlapu našeho prcka s muffinem, takže by jako název sedělo lépe “Quo furtum?” “Kam kradeš?”:D Kam kráčím a kam kráčí naše dítě s mým kradeným proteinovým muffinem, to jsou dvě věci, které spolu úzce souvisí. Jak to bude teď s blogem? A jsem schopna dál na mateřské blogovat? Jsem s tím spokojená? Z čeho teď nejčastěji vaříme a pečeme?… Tenhle článek tedy bude o tom, kam se bude blog dál ubírat a jak to je teď.

……

Zkraje, neplánuji blog v dohledné době rušit, doménu jsem si předplatila ještě na nějaký čas dopředu a za ty více než 4 roky a více než 400 článků vidím spoustu práce. Něco se zlepšilo, něco se za tu dobu zhoršilo :D. Z estetické stránky chci dál ponechat vzhled, se kterým jsem se v této (asi čtvrté) verzi sžila. Měla jsem to dlouho v hlavě otevřené, jestli šablona a logo budou takhle napořád a vypadá to, že žádný červík v hlavě nezavrtal dost intenzivně… Zlepšila jsem se i ve vaření (alespoň doufám), trošku jsem se zhoršila v dortové cukrařině, přece jen doba, kdy jsem pekla pro kavárnu je za ty roky ta tam a ruce na cukrářském sáčku mi trošku ztuhly, zlepšuju se ve focení ( i když pomalu), učím se stála dívat se na jídlo víc okem fotografa než strávníka, po roce a půl, co fotím spíš na na neutrální pozadí mi začaly barvy chybět a asi se k nim vrátím, dneska jsem přemýšlela nad tím, že to mělo něco do sebe a vystihovalo mě to víc. Na druhou stranu se nevyžívám v příliš načančaných fotkách, chci odprezentovat jídlo, ne rozsypaný cukr na stole, podzimní listí a nové bambusové lžíce… Chápu, že je to trend, na druhou stranu, ne každý musí být mainstream.

S časem je to různé, na jednu stranu teď hodně vařím, na druhou se často uchyluji k rychlovkám, které nemá smysl fotit, protože to si ukuchtí k obědu každý druhý. Pro všechny foodblogery je přelom podzimu a zimy docela zlá sezóna, protože je málo světla a fotky tím trpí. V tomhle jsem taky zůstala stejná, radši tmavší fotka než jídlo rovnat do nasvíceného stanu na focení. Asi nejsem detailista, pořad chci aby to bylo o jídle, hlavně o jídle, focení je pro mě pár minut, ale příprava jídla, jeho ladění, opakované vaření, to jsou hodiny i dny. Byla jsem realista v tom, že si chci i s dítětem zachovat nějaký osobní život, což je třeba blog, a budu za to bojovat. Dneska mám pocit, že sklízím ovoce, prcek spí a já v klidu píšu a moc si tenhle klidný osobní čas užívám. I teď píšu tak, jak mi myšlenky v hlavě plynou, nejsem člověk, který by si dělal nějaké rešerše na psaní, vaření, focení a pak jel podle plánu. Musí to být trošku hipsteřina, jinak by to byla nuda.

Blog používám i jako svojí kuchařku, protože se k receptům vracím a je to nejsnadnější cesta, jak se rozhodnout, co budu vařit k obědu. S tím, jak dělám věci opakovaně, občas některé recepty lehce upravím, ještě častěji přefotím, pokud se mi zdá, že stará verze stála za “starou belu”. V dalších měsících bych chtěla začít fotit barevněji a oživit tím i instagram, a až otevřou restaurace začít psát zase nějaké ty pochvalné recenze (zlé nepíšu, zlo budí zlou energii), taky chci napsat pár řádek o naší svatbě, protože tyhle podstatné životní okamžiky vždy na blogu byly a ráda je sdílím.

Poslední téma bylo to, jak a z čeho vařím a peču v poslední době. Vždycky u nás “frčela” zelenina, ovoce, zdravé tuky, spíše libové maso a zdravější pečení. Jíme zhruba 80:20, tedy většinou zdravé, ale také ty ne úplně ideální věci. Tenhle poměr se odráží i na blogu, většinou můžete vidět spíše zdravější recepty, kde je nahrazený cukr, nebo je v omezené míře, a podobně zacházím s pšeničnou moukou. Nejčastěji peču se špaldovou moukou a tekutou stévií nebo medem, na slazení bez tepelné přípravy je skvělý i čekankový sirup. V posledních dvou letech jsem si také hodně oblíbila ořechové mouky, pohankovou a rýžovou mouku, vanilkovou pastu, moučkový třtinový cukr, pudinkový prášek bez vaření, hořké čokoládové pecičky a kokosové mléko. V některých receptech používám proteinový prášek, ale záleží, jestli se do receptu hodí a čeho chci dosáhnout. Nechceme jíst sražené buchty se super výživovými hodnotami a propagovat, jaká je to paráda… Na druhou stranu nejde říct, že zdravější úprava receptu nemůže být tak lepší, super příkladem je smažení na ghíčku, které je zdravější, ale hlavně milionkrát chutnější. Když dojde na ty nezdravější verze, dáme si rádi dobrá burger, dorty, hranolky, lasagne, zmrzliny, svíčkovou, pizzu nebo třeba  kinderbueno, jsme také smrtelníci a představa, že si člověk něco odepírá až do smrti mě docela děsí. Svět musí být v rovnováze 🙂

Doufám, že zachováte Deníku malé požitkářky svojí přízeň a já budu mít motivaci psát dál; v poslední době mi dělá radost, že jeden článek bude brzy atakovat hranici sto tisíc čtení, to už je hezká suma. Čas od času se také někdo ozve s hezkou reakci, že něco pekl a dopadlo to super, to mě těší ještě víc. Pokud jste to dočetli až do konce, tak přeji nějakou dobrou večeři a veselé zábavné vaření, slyšela jsem o tom, že to teď všechny ne úplně baví 😀 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *