Po článku, proč je těžké být holka, co liftuje přichazí článek, který s tím prvním na prvním pohled nesouvisí, ale vlastně s ním souvisí strašně moc. Poskytuje druhý velký balíček z mého života, který obsahuje strašně moc dílčích aktivit, které ovlivnují můj život. A často také moje okolí, a to ať příznivě, tak negativně. Pokud máte ve svém okolí někoho, kdo vaří “nejen pro sebe”, ale také pro krmení sociálních sítí, asi uznáte, že fungovat s takovým člověkem je čas od času velice ehm… na ránu.
Jídlu věnuji tradičně docela dost času a to ze dvou důvodů, protože cvičím a chci žít trochu zdravě a druhý důvod je, že mě baví jídlo připravovat, servírovat a fotit. Všechno to souvisí se vším, strašně moc ráda ochutnávám nové věci a jídlo venku mě zase inspiruje k tomu, co vařím doma. A také ho většinou nafotím, pokud se to podaří. Dříve jsem nepřikládala focení takový důraz, jako mu přikládám dnes. Styling jídla mě začal docela pohlcovat, je to jiná sféra přemýšlení o jídle. Nejde tu vůbec o chuť, ale o barvy, světlo a prostě celkovou estetiku. Vím, že je dnes populární fotit jídlo buď na bílém nebo černém podkladu unifikovaně nebo využívat stylizace prostředí a k broskvovému koláči přihodit pár broskví a ubrousky, oříšky nebo nějakou větev :D. Chápu to, ale od počátku mám trochu jinou cestu, líbí se mi čistě vyfocené jídlo na barevném podkladu a takové jsou moje fotky. Je to otisk autora a neplánuji to měnit.
S focením souvisí velké otravování svých hostů… pokud si fotím sama svoje jídlo, jsem v klidu a nebrečím nad tím, že mi vychladne a většinou se tak ani nestane, protože nejsem ve stresu. Legrace začíná, když tak pěkně vaříté oběd návštěvě a mezitím začnete vylézat na židle, divně se plazit po podlaze a nadávat, že tam je špatné světlo. Díkybohu je většina lidí kolem mě ohleduplná a snáší to poměrně dobře. Snaží se účelně nepřekážet :D. Ale nedělám to ráda, sama jsem ve stresu, že máme už jíst a že je to neslušné, stejně tak když si odnáším talíř od nedělního oběda nebo když fotím naše jídlo v restauraci.
Moje pokusy se zdravotním pečením bez cukru, tuku i lepku a s náloží bílkovin jsou zábavné pro sportovní komunitu, ale například mojí rodinu psychicky ničily a musela jsem přejít k tomu, že o víkendech peču, cokoliv si přejí, i když na to nemám chuť nebo náladu. Nedokážu se přenést přes to, že bych se nadchla do buchty, do které jsem nasypala hrnek cukru a půl oleje, necítím se, že to moje tělo chce a vím, že mu to zbytečně škodí. Jsou věci, které si neodepřu, ale peču je jednou za čas ve vysoké kvalitě, třeba sachr (ten se mi zrovna nepodařil v zimě dobře nafotit a pak se mi chtělo z výsledku brečet :D).
Foodlobloger nad jídlem přemýšlí poměrně dost – při nákupech, vymýšlení receptů, jejich produkci i ochutnávání (haha i při úklidu po vaření). Je to neskutečný koloběh a pokud vás jídlo moc nezajímá, tak budete mít problém z tohoto tématu při hovoru uniknout. Stejně jako uniknout samotnému jídlu, protože ochutnávačů a hlavně nezávislých ochutnávačů nikdy není dost :). Foodbloger při nákupech otáčí složení a často výrobky vrací zpet do regálu s koulením očima, co tam je konzervantů a že je to parodie na to, co chtěl. Foofbloger umít být s jídlem víc nespokojený než kdokoliv jiný a je těžké nedat to najevo.
Takže jsem postrach návštěv a u nás doma taky občas skřípu zuby, protože bych ty suroviny prostě zpracovala jinak a vidím tam nějaké ty chyby nebo mi to prostě nejede. Pozvat foodblogera na jídlo, to je horší než pozvat tchýni na návštěvu, může to skončit fakt zle. To poznáte tak, že mlčí a v jídle se rýpe, že dobrý, ale minimálně něco z toho, co jste předložili zjevně navzdory slušnosti nedokáže pozřít. Naopak pokud poskakuje kolem stolu, pitomě se usmívá a primitivně raduje a ještě víc, pokud fotí, máte vyhráno. Není pravda, že jsem nepřizpůsobivá, najím se téměř čímkoliv, ale musí to být dobré jídlo, protože, jak jsem zmiňovala už v minulosti: Život je příliš krátký na špatné jídlo.
Pokud chcete jít s foodblogerem na jídlo, buď vybírejte opatrně nebo nechte výběr na něm, ai to má pravděpodobně dost v malíčku :D. Nebo diskutujte nad výběrem, jinak se může stát, že po listování jídelním lístkem odcházíte do jiné lokace. Důvodů může být v tu chvíli milion. A nebo si nechte uvařit, hodně si vymýšlejte, protože trocha výzvy je vždycky k věci. Jen je třeba připravit si nervy na detailní rovnání jídla, ladící jídelní servisy, rovnání stolu nebo na to, že bude vaše poprsí pokaždé součástí instastories (viď Lucko), protože to tak vypadá dobře a nevyumělkovaně.
Foodblogerství je koníček jako každý jiný, od rybáře také očekáváte, že si nepustíte u vody oblíbený playlist, od sportovce nečekáte pohodovou procházku a od milovníka aut, že budete jezdit po Praze městskou. Všechno má svoje a tak na nás foodblogery buďte shovívaví, i když vám chladne vaše porce masa, osychá vám salát a až se napijete toho prosecca, na to čekáte už dobrých dvacet minut!
