Něco o Lucce

Proč je těžké být holka, co liftuje

  Jsem menší blondýnka, do které byste to asi netipovali, pokud se na to nazaměříte, na nalýzu toho, že nějakým způsobem asi cvičím. V běžném životě nechodím a nezatínám svaly a ani nenosím věci, které na to nějak upozorňují, i když:  “Hele, dobrá fotka, mám na ní vidět svaly na rukou!” “Ty máš vidět pořád, všimnu si toho po každý, co pohneš rukou!” Ne, teď vážně, jsem dost rozežraná, tak ty čisté svaly ani ještě nějakou dobu vidět nebudou, ale ránu mám :D. Takže jsem malá blondýna, co učí, peče, bloguje a… půl roku zvedá více či úspěšně těžké váhy. To označení powerlifterka mi pořád přijde trošku vtipné, to použiju až odlepím od země stovku, dřív ne. (Takže možná nikdy :D)

Vždycky “ta odpověď” na to, jak cvičím přináší ticho. A někdy další dotazy nebo smích, ale ticho je nejčastější. Naše společnost není pořád tak otevřená, jak by se zdálo. Fungují určité zažité stereotypy, které pořád způsobují to, že je jen opravdu málo málo vnímá to, že žena zvedne i víc jak osmedesát kilo jako přínosnou věc. Takže, proč je konkrétně težké být holka, co liftuje.

Teď v léte třeba proto, že když přijdete cvičit singl, tak potkáte jen chlapy. A gym je chlapské pole působnosti, (naneštěstí) moje recesistické růžové tenisky svítí do té míry, že mám většinou sál sama pro sebe 😀 proč asi… 😀 Každopádně ženské, co chodily mimo lekce, to teď poněkud zabalily! No nic, tak mám šatnu pro sebe, sál pro sebe a lehčí ženskou osu si klidně kluci nechte.

Je paradoxní, že moje kamarádky tenhle koníček vnímají poněkud víc s klidem, i když si se mnou asi osou nezahází. (Kdo ví?!) Moji kamarádi se mě spíš ptají na to, k čemu mi to je nebo, co mi to dalo. Zdá se mi, že jsou fakt zaskočení, víc jak holky a dost spoléhají, že mě to přejde. Pořád, i po půl roce.

Ale to je další bod, určitá změna myšlení, stejně jako se už nikdy stejně neskloníte, abyste něco sebrali a bude to deadliftovat, tak se změní vaše myšlení. Ano, mám to v hlavě jinak, v mnoha ohledech. Naučila jsem se soustředení a koncentraci, zúžení myšlení na konkrétní věc, určité vnitřní odolnosti, paradoxně menší koncentraci na tělo esteticky a víc fyzicky… a mnohem víc…

Najednou je těžké vzdálit se od osy na víc, jak den nebo dva. Protože svrbí prsty (ty prsty, na kterých máte vyloženě ženské mozoly) a cítíte stesk po ose a kettelbelech. Hrajete si s gumičkou (expandér, ne prezervativ) a nějak vám to najednou nestačí.

A čím víc cvičíte, tím víc potkáváte tlustých lidí, ideálně s hranolky. Víc nad tím přemýšlíte, když se snažíte něco dělat a vidíte, jak se lidi okolo někdy huntujou… Taky přestanete chápat jedince, co nikdy necvičí nebo se topí v kardiu. Já se ale kardiu obecně nebráním, běhání po nákupech jídla a oblečení je vyloženě spojení učitečného s prospěšným :D. S tím souvisí taky nákupy sportovního oblečení, protože čím víc cvičíte, tím víc toho propotíte a tím víc toho prodřete a zas musíte nakoupit. Je to uzavřený cyklus. A i normální oblečení vám njak nesedí a musí se tedy obměnit (Chlapi si koupí pásek a jsou allright, nefér).

S cvičením a jeho nepochopením ostatními, přichází (kromě mlžení o tom, že chodíte na nějaké ty kruhové tréninky jakože) nárůst síly. Mám za sebou pár fajnových historek o tom, jak jsem málem urazila sedátko ve výtahu nebo urvala víko od chlaďáku v Bille. Prostě nepřemýšlíte, vezmete to jako normálně a jej, ona ta síla byla trošku jiná… 😀

Postupem času se musíte srovnat s tím, že se vaše tělo mění a ne všechno jde snašet snadno, protože ty mozoly jsou to nejmenší. Mně třeba teď začínají vylézat žíly na rukou a to je větší soda než když na mě mamka hulákala, že “mám ramena”.

Ač se tomu bráníte nebo ne, přijdou i záchvaty žravosti, což je právě větší problém, když jste holka. Nechcete si dlouho připustit, že se budete krmit, jak v očekávání minimálně dvojčat. Ale to odhodlání, je čím dál tím slabší :D, až je úúúplně, ale úplně v háji. Rodiče začnou mít podezření, že jste doopravdy těhotná, nebo ne a také zděšení že nakonec sežerete i je. (Na fotce domácí burger s 250g masa.)

Pak přijdou taky první zdravotní kyksy a zjistíte, že to snášíte nějak jinak než ty chlapi, že oni z toho nejsou tak rozladění a určitě nenatahují po cestě z gymu :D. Taky hůř snášíte i ty samotné úrazy, protože měsíc se zlomeným prstem na noze, to jsou dva měsíce bez podpatků a deset modřin na noze vypadá už na domácí násilí, stejně tak modřiny na kyčlích z hiptrustů se nevysvětlují úplě snadno. Hýbou s vámi i hormony, párkrát v měsíci si řeknete, že máte tlustý unavený nohy a za několik dní, že byly možná jen nateklý a jdete pro zmrzlinu.

Nakonec začnete uvažovat, jestli to, co děláte je vhodný pro holky, když nikdo z vašeho okolí nemá úplně pochopení… Ale víte, že to už nejde a asi nikdy nepůjde, protože to cvičení máte pod kůží, ať to bude jakkoliv těžké a že by se vám mohlo zdát o ose až do konce vašich dnů.

P.S. Omlouvám se za nekvalitní obrázky, je to sběr většinou z mého mobilu a často z mého dokonce starého mobilu 😀 ten, ke konci své služby vypadal, že se rozpadne na tisíc kousků.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *