Gastrotoulky

A vy jste ty Pražáci? Aneb Svíca Hanky a Martina

  Ve čtvrtek odpoledne jsme se spolužačkou Markétou nasedaly do vlaku směr Uherské Hradiště, já v poklidné výletní náladě, že druhý den si to “střihnu” ještě jižní Čechy a ona notně rozklepená. Naše dobrodružství směřovalo do Ostrožské Nové vsi, kde naše vysokoškolská spolužačka a rodiná Moravačka Hanka pořádala Svícu, tradiční společné rozkoučení budoucích manželů se svobodou. Dvě Češky jako poleno na cestě na tradičně moravskou slavnost, a z toho jedna neklidná, že z únavy z prohýřené noci zkolabuje a že je z abstinentské rodiny nezvyklá pít, to už samo o sobě zní jako dost zábavná situace.

Jako šikovné děvče jsem objednávala lístky den předem, freestyle trošku, na to, že čtvrtek by začátek čtyřdenního volna pro většinu republiky. Tedy zabrána dvě místa ze sedmi posledních :D, samozřejmě ne u sebe. Ale já nemám problém se s wifi i čtyři hodiny zabavit. Podobné cesty si užívám, do tašky džíny, svetr, kontaktní čočky a jídlo a je to, žádné velké balení. Nic většího se ani nepředpokládalo, protože jsme byly ubezpečeny, že se nespí a pojedeme ranním vlakem. Nebudeme spinkat, docela odvaha, ale tak nejsme z cukru. Zkusila jsem to podruhé od exkurze do Polska před čtyřmi lety, a to bylo horší, protože jsme nespali pořádně hned několik nocí předem, například ty poslední noci, tři a dvě hodiny. Tentokrát jsem se moudře předem vyspala, několik víc unavených momentů bylo, ale že by mi padaly vyloženě oči, to ne. Jsem odolná baba.

Druhá vtipná věc byla, že jsem byla po dvou tazích za předešlé dva dny. Prostě se to nějak sešlo, chuť na alkohol nebyla, ale to jde snadno přepít :D. Během cesty začali v našem krásném vlaku soukromé společnosti hlásit, že spoždění vlaku je už dvacet minut. Na přestup na autobus do Ostrožské Nové vsi takto tudíž zbývá přesně pět minut. Trochu jsem doufala, že si Markéta o pár sedaček dál nepamatuje čas autobusu, protože jsem byla šéf akce, rozhodla jsem se ji riziko sdělit až při výstupu ve Starém městě u Uherského Hradiště a spoždění staženém na 15 minut :D. Není třeba informovat o všem. Ve Starém městě před nádražím stál autobus a před ním dva pokuřující řidiči. “Dobrý den, můžu se zeptat, jedete…” “Jistě jedeme a kam chcete jet?” “No…” (výpadek z přehřátého mozku). S odpovědí mě zachránila Markéta. “A máte lístky, slečny?” Následoval smích řidičů a úprk do nádražní haly.

Cesta probíhala v doskuzi o tom, že máme osm minut spoždění, všichni jsou v klidu a v Praze by řidiči už nadával zbytek autobusu. “Hej, myslíš, že to jsou už Kunovice?” “Asi jo, tamhlenc je letiště a tady přilepená cedule na sloupu místo zastávky.” Tak na další vystupujeme, po pár minutách nás vítaly obří stany blízko fotbalového hřiště, ale vystoupit jsme nemohly špatně, i kdybychom chtěly, zepředu autobusu se ozvalo něco jako: “Děvčice, jsme tu.”

Při pochodu na hřiště jsme potkaly skupinu mladých lidí, s pohledy do země jsme se nenápadně posunovaly, tedy asi tak nenápadně jako, když byste na Václaváku vypustili dva slony. Na počátku skupinky se vynořila Hanky sestra s vyjeknutím: “Ty jsu naši!”

Při příchodu na hřiště o dost hlasitěji vykřikla Hanka, přesně to, co jsme doufaly, že v tom množství lidí nějak ututláme: “Pražáci dojeeeli!” Moje reakce byla prostá: “A do pr….” Takhle nás hned nabonzovat, to nemůžeme přežít. Pozdravily jsme se, vyděšeně příjaly prví loky slivovice, a to už se blížila chasa, aby přívítala, zazpívala a předala dárky budoucím novomonaželům. Nastal přesně ten moment, když všichni vědí, co se děje a co bude dál, a jen vy jste úplně mimo a snažíte se vypadat, co nejméně kuriózně nebo pitomě.

Připojili jsme se ke gratulantům a poté vytvořili středočeskopražský ostrůvek u jednoho ze stolů, když jsme posadily k mojí bývalé kolegyni z vysoké v doprovodu jejího přítele. Ti vydrželi ve formě zhruba do půl jednácté, pak jsme na to byly s Markétou sami. Na zábavu, i všechy snahy nás ožrat :D. Do té doby samozřejmě padlo pár citací ze Zlaté mládeže, protože jsme si vzpomněli na díl, kdy účastníky realityshow poslali na vesnici a také vesnickou zábavu. Drželi jsme se odborých rad, jak neskončit s otřesem mozku, i když jim se to zase úplně nepovedlo. Poctivě jsme se snažili snížit slivovici na minimum, prolívat se litry matonky (na našem stole se ty lahve vršily a staly se zdrojem řady vtipů) a poctivě zajídat, čímkoliv, alespoň chlebem. Prasátko jsme nedali, ale do mě spadly dvě misky guláše a do Markéty jedna, hodně koláčů a poté i klobásy.  S humorem jsme si sděovaly, že ani jedna z nás guláš neměla asi pět let a že klobásu někdy před lety o Vánocích na Staromáku. Jsou věci, co si ale v určité chvíli necháte pro sebe 😀 a že bych šířila moudra o svém foodblogu a pečení bez cukru a bez lepku, to už teda fakt vůbec ne :D. Myslím, že nejsme nafrfňané holky, jsme velice přizpůsobivé. Navzdory tomu, že se během večera stalo nejčastější větou: “A ty jsi odkama… jo, Středočech, takže Pražák. A vy jste ty Pražáci? A jak se mají naši Pražáci?” Tak chci podotknout, že já v Praze žiju dva roky, jinak jsem z pomezí středních a jižních Čech a Markéta je ze vsi za Prahou. Takže já jsem přesně ten chudák, co je v Praze náplava a doma za Pražáka :D.

Po přivítání chasou, byl čas, aby se všichni dostali do nálady. Tak se ťukalo a ťukalo, zejména, aby budoucí manželé všechny pozdravili a připravili se na úkoly, které pro ně jejich kamarádi připravili. Je to zhruba podobné, jako když se dříve v Čechách dělalo “štando” pro ženicha. Nevěsta tedy poznávala ženicha podle chlupatých nohou: “A tohle je asi nějaký cyklista…” “Hani, to byla tvoje vlastní sestra.” Ženich poznával nevěstu podle vůně. Dále si zkoušeli navzájem roli toho druhého, ale asi nejzábavnějším prvkem se stala příprava na manželství za několik let. Budoucích ženich stahoval zuby ze své přítelkyně obří bombarďáky. Dále měli za úkol na sebe nasoukat všechny pedměty z kouzelné tašky. Publikum se velmi bavilo, sami budoucí novomanželé, ač občas zaražení, prokázali rozhodně velkou odvahu a smysl pro humor :D. U nás jsme se dostaly k názoru, že vdávat se na Moravě fakticky není sranda a Čech by to asi vzdal už při žádání o ruku.

Večer postupně ubíhal, odpadla nám Pražská společnot a tak jsme se postupně začínali “mísit”. V jednáct měla Makéta krizi, že do odjezdu busem ještě 7,5 hodiny a že usíná. Donutili jsme ji doplňovat hladinu alkoholu. Učinila tak do té míry, že jsem o ní začal ít strach. O hodinu a půl hlásila, že má pocit, že bude zvracet. Sypala jsem na fotbalové záchodky pro neperlivou vodu, s typickými radami člověka, kterému bylo už kdysi zamlada párkrát blbě: “Pij to pomalu, nečichej, ani k jídlu a běžte pryč s tou cigaretou.” Nakonec jsme v průběhu kromě fascinovaného zírání na to, co je ta opravdová Morava, její řeč, zvyky a hlavně zpěv, také tančily, pokoušely se zpívat a učily se juchat :D. Okolo půlnoci byla další gratulace budoucím manželům, byli zvednuti na lavici davem a ještě si v této situaci a vlnění jejich sezení připili podanými sklenkami. “Bože, mně je špatně, už z toho pohledu,” poznamenala jsem tiše. A viděla jsem se už oba shozené na beton :D.

Kromě toho všeho bylo asi nejhezčí ranní zpívání s kytarou. V Čechách podobné akce prostě fungují jinak, i protože nejsme tak muzikální. Pamatuji si jen jednu ukřičnou Marsellaisu v Příbrami, když nám bylo sedmnáct a chtěli jsme probudit pár sousedů. My celkově pijeme tak nějak klidněji a scházíme se v měnších skupinách. Nemůžu stále říct, že bych k slivovici našla sympatie, nezkazím srandu, ale tohle není moje 😀 a ani nemůžu říct, že by se to slučovalo nějak s mým životním stylem. Ale rozhodně to bylo kvalitní pročištění hlavy, ale víc než jednou dvakrát do roka to pro Češku možná může být smrtelné.

Pobavila nás také trička s orlicemi a nápisem Moravie. Markéta jednomu hochovi sdělovala, že má na sobě latinský název Čechy a lva, trošku na reklamaci :D. Taky došlo ráno skoro k bitce, pak k honění děvčat s prasečí hlavou, která zbyla na rožni, k freestyle rapování v moravštině bratrem ženicha a moři vtipných hlášek. “Kousni si do prasečí hlavy…” “Dejte si guláš, jedete až za tři hodiny, mohly byste mít hlad (ve čtyři ráno).” “A vy jste ty Pražáci jo?” “Neblázněte, jedete až za hodinu, když pojedete střízlivé, bude to horší cesta.” “Nenalejvej ji, bude zvracet…To není možné po slivovici.” “Já chci její lásku! Tu ti nedá, ale můžeš si s ní zatancovat.” “Já nemůžu najit tu višňovici, já myslela, že ji celý večer piju, ale bylo to víno.” “Martin má už tátovi trencle, ne mami, já je nechci.” “A takovéhle já budu učit (pohled ke skupině polonahých puberťáků kopajících panáky), to jsou naši deváťáci.” “Hej ono svítá, přineste ještě to zbylé víno.” “12:35 my ještě v sedmnácti lidech pokračujeme. To je dobře, já se vsadila, že oslavíte i úklid.”

Jediná věc, která mě mrzela, byl ten binec, který tam zůstal. V tomhle musím říct, že neexistuje rozdíl v etice stolování v Čechách a na Moravě. Pod stoly naházené desítky vajglů, málokdo po sobě cokoliv vyhodil do koše a nenechal to přímo ležet na stole. Zároveň všichni byli známí a stejně jim to bylo fuk. Sama vím z akcí PedF UK, že je sice strašně složité cokoliv zorganizovat, ale těžší je vždycky uřídit následný úklid.

Byl to neskutěčný zážitek, což nám došlo, když nás lehce zmuchlané sbíral autobus (který pro změnu přijel o deset minut dříve). Ve Veselí to už moc veselé nebylo a já poprvé nadávala. Spoj, který jsme si zakoupili měl výluku a začínal před nádražím autobusem, což jsme se dozvěděli až od jednoho z průvodčích čtyři minuty před odjezdem. Jako bonus nás tam málem okradla žena na informacích a prodeji lístků. Vraceli jsme se po stejné trase zpět autobusem, opět se zdržením a nadávkami na České dráhy. Přistavený rychlík nás stál o kilo více než den předem, neměl internet a sedačky byly blízko sebe, takže jsem při podivně stočeném spánku párkrát kopla do dítěte, co sedělo proti mě. A byl čas jet do jižních Čech! Protože Češky jsou drsné holky, i když se to o nich neví 🙂

(A tohle je Veselí, tomu se radši vyhnout obloukem :D)

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *