Něco o Lucce

Jeden rok v životě učitelky

  Poslední z osobních článků vyšel zhruba před šesti týdny, kdy mě čekalo strašně “hardcore” období. Zájezd do Polska s našimi milovanými puberťáky (a to není ironie!), poslední zkoušky na vysoké, první dvě státnice, dopisování diplomky, plus konec školního roku v práci na základce a ano, byla to jízda. Tohle je první den a první víkend, kdy se můžu konečně trochu nadechnout a nestresovat s tím, co všechno mám v tuto chvíli dělat. A tenhle článek bych chtěla věnovat i svému prvnímu roku na základce. Omlouvám se za nezveřejnění sakra dobrých fotek, ale GDPR, že jo.

Když musíš, tak musíš a tedy začínám fotkami z filmu, o kterém jsem si myslela, že je přepjatý. Vlastně všechny díly (prvním jsem se bavila v srpnu při návratu z Francie, takže to je a bude srdcovka) mi přišly přitažené za vlasy, než jsem začala učit. Dost často v poslední době říkám, že jsem z nich zažila snad všechno, až na to, že jsem nebyla ve vězení a nekopu si pod školou tunel k schovaným penězům.

A několikrát jsme si z toho něco pustili i ve škole, co si budeme nalhávat. Ta série je navzdory drsnému humoru i celkem výchovná, dává naději, že i z tupých asociálů můžou vyrůst normální jedinci :D.  Ve výsledku, tohle jsou ty jediné německé filmy,  které jsem ochotná si pustit. To, že mi šesťáci začali říkat paní Schnabelstedtová beru jako kompliment, zejména k mým brýlím z období června – nemohla nosit kontaktní čočky kvůli zanětu spojivek.

Když jsem začínala studovat vysokou, tak jsem o učení na základce po pravdě moc neuvažovala, protože mám aprobaci i pro střední školy. Sama jsem vychodila osmiletý gympl, takže pro mě je tohle prostředí dost neznáméa druhý stupeň základky jsem sama dokonce nikdy nezažila. Na jednu stranu jsem toho začala hodně litovat. Na druhou musím říct, že ačkoliv jsme měli na gymplu tuny učení a povinností, měli jsme taky daleko větší volnost. Nikdo s námi nejednal v rukavičkách, museli jsme fungovat, ale zároveň s námi nejednali jako s někým, kdo si neumí zavázat tkaničku, takže k tomu potřebuje dohled.

Nebudu tvrdit, že tenhle trend razím a že si myslím, že je to správné. Když my bylo čtrnáct, patnáct, tak jsme byly děti a chovaly se jako děti, ale doba jde rychle dopředu a dneska tomu už tak není. V patnácti má naše mládež dost jasno prakticky ve všem, od politiky po to, co chtějí v životě dělat, já mám k tomu úctu a nemám nejmenší chuť to pošlapávat, když si představím, jak jsem v patnácti vůbec, ale vůbec nevěděla, co se sebou.

Jsou věci, na které vás pedagogická fakulta nepřipraví, třeba to, že vaše práce bude strašně o emocích různého chrakteru a že není tak podstatná výuka jako výchova. Nějakým vzpůsobem mezilidsky stále jednáte a víte, že vaše děti mají různé problémy a jsou situace, kdy se snažíte tyhle informace nedávat najevo a ty, kdy se to snažíte aktivně řešit. Máte před sebou spoustu lidských bytostí a každá je jiná, z jiných podmínek a má k vám jiný vztah.

Takže jsem se možná na základku dostala omylem. Vypovídá o tom i fakt, kolikrát jsem během roku slyšela větu: “A vy jste učitelka?” Kdyby mi každý člověk, co tohle vypustil, dal korunu, tak jsem vydělala majlant a můžu se celé léto válet na Havaji.

Loni na zkoušce mi paní doktorka na vysoké řekla, že mám jít učit. Trošku jsem s tou myšlenkou koketovala už delší dobu, ale až v tuhle chvíli mi přišlo hrozně vtipné odpovědět na nějaký inzerát a nechat jí do týdne vzkázat na exkurzi, že tedy už místo mám… Trošku intelektuální trolling, co si budeme povídat :D.

Jestli zpětně lituju? Rozhodně ne, ten rok byl jedna velká strašná legrace, ze které se mi vytvořilo nepočítaně mimických vrásek. Pokud se neděje nic extra šíleného, tak obvykle v práci brečím smíchy od rána až do večera, občas mě štve, že neudržím pokerface, ale to prostě nejde!

Mám tedy hezké zážitky, i když je to občas dost náročné. Učitel musí být stále ve střehu, což je jedna věc, druhá je ta, že musí stále vyhodnocovat všechno kolem sebe a s tím teprve pracovat. Jedná pitomá reakce nebo rozhodnutí může dost pokazit a já nechci škodit. Asi jeden z těch prvotních cílů, které jsem měla, bylo se ze školství nezbláznit a zůstat pořád aspoň přibližně stejná. Doufám, že se mi to z větší části daří, navzdory tomu, že mám chuť komandovat ječící děti v městské, nesnáším překřikování i v rodině a musím mít poslední slovo. Pak škola člověka částečně spoutává v tom, co si doopravdy sám myslí a co může dělat, aby se držel určité etiky povolání. To, se projevuje i v určité stylizaci, poslední dva měsíce se těším, až si ráno budu moci vzít krátké džínové kraťasy a roztrhané kalhoty a nikoho to nebude trápit. V osobním životě jsem víc free a méně rezervovaná. Souvisí to i s tím, že jsem ještě tenhle rok žila částečně sutdentský život, přestože lepím a opravuji svým žákům testy, píšu je taky sama a jsem hodnocená. Poslouchám pořád summerhits2018 a rádá nosím džínové kraťasy s keckami, mám blíže k té geenraci, kterou učím, než k té, kterou mám mezi kolegy (hashtag somuchsadstorybaby).

Druhá vize spočívala v tom, že nebudu svoje žáky poškozovat a škodit jim, v rámci vzpomínek na všechny hororové zážitky ze školy, chci konat dobro a nikoliv zlo. Nechci být otrávená, nepřejícná nebo nespravedlivá. Nechci si léčit svoje go, vyšilovat z blbostí a snažit se příliš moralizovat. Člověk může učit na základce a nemusí být génius, ale zároveň by neměl být úplný idiot a ponižovat. Stále si stojím za tím, že pro vstup na studium pedagogických fakult by měl být kromě vdomostních testů i psychotest. Sice tu máme případy týrání učitelů, ale reflexi toho, jak moc psychicky týrají někteří učitelé děti tu nemáme. A buďme upřímní, kdo z vás to nezažil?

Nemusím být nejlepší učitel na světě (na to ani letos nebyl upřímně čas), ale nechci být ani ten nejhorší. Nechci, aby na mě vzpomínali jako na tu p….. nebo kr……, co je učila dějepis a díky ní ho nesnáší ještě v důchodu. Nechci být ani ten člověk, kterého proklínají jejich rodiče u večeře nebo víkendového oběda.

Nejsem měkká, uznávám pravidla, ale nezblázním se z toho, když se někdo v hodině směje mým vtipům nebo zaponeme sešit. Život je strašně nedokonalý a my ještě více, je dobré nevyšilovat z blbostí a nějak se s tím smířit, ty nešvary, co mají, jsem měla taky a možná horší a přesto ze mě vyrostl poměrně normální jedinec. Je lepší je podporovat vě věcech, které mají smysl, co se týká učení i života, a fakt za to stojí. Pokud jsem předala určitý pohled na život, který nemusí být jen hnusný a to, že učitel nebo vysokoškolák nemusí být nutně exot, tak jsem za to ráda a skoro mi to i stačí. Škola má naučit najít v sobě určité schopnosti, ve kterých vynikáte, věci, co vás baví a ukázat vám, jak je dělat. Nelpět příliš na dokonalosti, ani perfektních známkách, psychicky se nehroutit a nespět do blázince, najít si to lepší na životě a to dělat… to je oč tu běží.

Někdy chci napsat článek o negativech našeho školství, čím déle učím, tím více si říkám, jak jsme se od Rakouska-Uherska moc neposunuli. Největší problém je příliš mnoho utažených pravidel, některá jsou samozřejmě i pěkně pitomá a co se lépe porušuje, než taková pitomá pravidla. Minulý týden deváťáci pouštěli učitelům video ze svých fotek od školky, druhá polovina by vůbec nevznikla, kdyby neměli fotky tajně vyfocené na školních chodbách, pozemcích nebo záchodech. Ano, takhle moc v praxi funguje totální a ultimátní zákaz telefonů na naší škole. Vždyť je mají všichni vypnuté v taškách nebo ve skřínkách, tak kde se sakra pořád berou ta kvanta fotek na instragramu? 😀

 

Asi si říkate, že to zní moc růžově. Je fakt, že mi můj úděl dost ulehčuje to, že mám naše děcka fakticky ráda a ten pocit mě naplňuje. Dělám něco, co má smysl, i když je to často těžké. Vyřvané hlasivky přišly před koncem školního roku. K negativům, jsem alergická na to, když se sejde den, kdy je musím u výkladu přeřvávat. To považuju za hrubou neslušenost. A je to strašně únavné, o tom žádná. Zároveň musím říct, že díky vyjednávání jsem byla schopná si hodiny suplování zorganizovat tak, že děti pracovaly a já se učila na zkoušky nebo státnice. Vždycky si lze vyhovět. Jak to chcete vést, si vyberte v dalších dvou obrázcích. Varuju, že užití trestů a síly autority moc nezabírá.

Mám momenty, kdy odcházím z práce strašně šťastná, jsou to ty, kdy mám pocit, že jsem nějak změnila běh věcí k lepšímu. Jak se říká, na pajďáku: “Učím, abych měnil svět.” Považovala jsem to za hloupost, teď to už tak není, nějakým způsobem zasahuji do života třeba skoro 200 lidí a to není zrovna málo. Vlastně díky instagramu a blogu reálně netuším, kolik lidí o mě nějakým způsobem ví, ale nestydím se za to, co dělám. I když samozřejmě také nejsme neomylná. A teď jsem i hodně unavená, asi takhle :D…

Hodně ráda budu vzpomínat na poslední týden, akademii, loučení s deváťáky a vlastně všemi dětmi. Na škole jsem začala být nějak přehnaně citlivá, ale asi to není od věci. Pak jsou to vzpomínky na zájezd do Polska, který mě stál šílené nervy. Vzpomínám na projektový den Zěmě My, první suplování těláku, návštěvu knihovny, kdy mi žáci tvrdili, že paní bude hobit a skřet a ona byla liliput. Vzpomínám na dozory, kdy my seděly holky pod lavičkou u nohou a řešily jsmě běžné věci, na hajfajvy s šesťáky, popsané ruce jménem paní učitelky, na objetí, na vzkazy na konci dotazníků k diplomce, na nahrávání pamětníků s osmičkou a na strašný suport, který se mi dostal od osmé A. Na to, že jsem vlastně strašně ráda jednala s rodiči, na streamy na instagramu s jekotem: Jéé paní učitelka, na všechny ty dobré věci, které mě naplňují. A na spoustu vtipů, moře vtipů, na kopy ironie a cynismu a zase spoustu vtipů.

Mám JE ráda a mám pocit, že i ONI mají rádi mě. Víc, než v co, jsem si dovolila doufat.

(Ale všichni stejně potřebujeme prázdniny!)

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *