Zítra to bude půl roku od doby, kdy jsem v euforii slyšela češtinu v Lyonu. Byl to pár v žlutém autobuse od Student Agency, seděli za mnou v autobuse a celou cestu do Čech se hádali, bylo to skvělé, užívala jsem si tu intonaci, výslovnost, hodně složité popsat… Patriot se vracel domů, plný očekávání i strachu, co bude teď. Takže, co se změnilo nebo nezměnilo po návratu z Ardèche?
1. První věc mě napadá díky obrázku, který jsem vložila na počátek článku (je to cyklostezka v Pradons směrem pryč z vesnice) je běh. Tady jsem totiž běhala o polední siestě, bylo to bláznivé. Byl to často jediný volný čas dne, a pokud jsem se nemohla dostat na kole do města, šla jsem běhat. Později také, když jsem měla občas volno. Postupně jsem si udělala určitý okruh, který jsem v obměnách vždy zhruba půl hodiny běhala. V poslední časti byl starý kostelík v Pradons, místo, kde jsem nikdy nikoho nepotkala. Bylo to jediné místo, kde byl klid a chlad, byl to můj pevný bod, kam jsem se chodila uklidnit. Když jsem chodila běhat, bylo i 47 stupňů ve stínu v nejkritičtějším týdnu, ale člověk na jihu velmi rychle otupí, po týdnu nám takhle teplota nepřišla vyšší než 37 stupňů.
Jde v tom běhat? Překvapivě ano, to horko nedusí, jak by se zdálo a moc to nebolí, protože jsou svaly strašně rozehřáté. Člověk se až doopravdy zpotí, když se přesune do chladu. Běh se pro mě stal symbolem svobody, nechodím teď přímo běhat (možná na jaře), ale ráda si vyběhnu kilometr do posilovny, připomenou mi to moje nohy v běžeckých teniskách – ten naprosto osvobozující pocit.
2. Zůstala mi Pavla, jelikož jsme přežily něco jako Robinsonův ostrov, naše přátelství je asi už nezničitelné. Některé věci, co jsem zažila, nikdo jiný pochopit nemůže. Děláme si z našeho dobrodružství docela pravidelně legraci. Pavla je hrozně oddolný člověk, zvládla dělat aupair dvakrát delší dobu než já! I když tvrdí, že by to podruhé už také nezvládla. Z chuti dělat znovu aupair jsme se celkem vyléčily. Máme pořád celkem rády víno a ještě více dobře vyzrálé francouzské sýry. Jen já to musím trochu omezovat kvůli nové zálibě.
3. Došlo mi, že musím najít odvahu i k jiným věcem. (Jo, pro informaci jsem přes Vánoce konečně definitivně shodila fracouzská bonusová kila vyžraná sladkým). Takže jsem se z cvičení doma přesunula do gympu, konkrétně na Bitevní pole, kde překonávám odhodlaně sama sebe. Nebudu lhát, že mě první krok nestál hodně sebepřesvdčování a odhodlání, ale je to super. Byla jsem zvyklá cvičit roky v osamění a už ne moc efektivně a monotónně, tohle mi bodlo. Dělá mě to nesmírně šťastnou, ať už chodím cvičit na skupinové kruháky nebo sama.
4.V blogu pokračuji, jak vidíte :). Teď hodně ve zdravém modu, mám v plánu přidávat i recept i na zdravou českou kuchyni, tedy udělat z ní zdravou českou kuchyni :D… Ale nejen to, také bych měla někdy oprašit recepty, které jsem dělala v cukrárně. Bude světlo a bude teplo, bude to fajn. Jen to chce čas, ten, co věčně nemám :D.
5. Je to až pátý bod, ale je v důležitosti asi první. Učím šťastně na základní škole a mám skvělé děti – celkem šest plných tříd a další kolem. Jsem za tuhle práci neskutečně šťastná, protože mám pocit, že má doopravdy nějaký smysl. Mám ráda svoje děti a oni mají asi rádi mě. Nedokážu si představit, že bych dělala v životě práci, která by mě nenaplňovala, asi bych byla šíleně nešťastná. Občas je to docela sranda v kombinaci se školou a tím vším, trošku permanentní stres, ale nechci si stěžovat :). “Paní učitelka se pořád všemu směje.”
6. Je jedna věc, na které se s Pavlou jistojistě shodneme, nechybí nám závislost na cukru. To byl hardcore, tři týdny po návratu se mi po vysazování cukru i klepaly ruce, měla jsem tik, uplně stejně jako když kuřáci vysadí cigarety a nikotinová čidla v mozku se ozývají. Jak to vzniklo? Jediné, co v našich rodinách opravdu vždy bylo k jídlu, byly sladkosti a někdy to bylo i jediné, co tam bylo… Odjížděla jsem do Francie naprosto odvyklá na sladké a tak mě to docela brutálně sejmulo.
