Něco o Lucce

Ruoms V. – Proč čtyřicet tři dnů ve Francii stačilo

  Abych nejdřív uvedla na pravou míru ten titulek, čtyřicet dnů znamená pouze tenhle “výlet”, když připočtu, že jsem byla ve Francii i s fakultou hází to jiná čísla. Ta čísla znamenají, že jsem od května strávila víc času ve Francii než v rodné zemi. Byl to čas pouze na zkuškové, na přípravu Pikniku PedF a na balení, (i když ano, probíhaly i velmi milé věci). A to číslo mě vlastně v tuhle chvíli docela vyděsilo, ale o tomhle tenhle článek, který rozepisuji ještě ve Francii, nebude. Chci mluvit otevřeně o úskalích i pozitivech posledních měsíců a toho, když se stanete na nějaký čas au-pair ve Francii.

 

Jako optimista, kterým jsem se stala po příjezdu bych nejdříve popsala to, co mi přišlo hezké a přínosné během těch posledních týdnů. Nejdříve je to cesta do Francie, která trvala sice dlouho, ale mě to bavilo, dokonce i to lehčí nervování s tím, že jsem ve Francii ještě nikdy necestovala sama, natož vlakem. Jela jsem z Prahy nakonec autobusem, protože mi vyhovovalo, že jede z Florence, na který mám z bytu dobré spojení a že končí až na vlakovém nádraží v Lyonu a také v neposlední řadě cena. Autobus jel přes Německo do Štrasburku a pak směřoval přes švýcarské Alpy a Ženevu na jih. Průjezd Alpami na úzkých mostech nad vesnicemi je děsivě fascinující :D. Ženeva a Ženevské jezero se štíty Alp je jeden z nějkrásnějších výhledů z autobusu, které si člověk může přát.

Ve Francii jsem si užila počasí, to pravé léto, které Čechám chybí… Každodenní slunce, teploty 32-37 stupňů, slunění, koupání v bazénu. Je prima, když si vystačíte s pár kousky oblečení a žabkami. Počasí jsem si užívala tedy nesmírně, horka mi příliš nevadila, vrátila jsem se opálená tak, že to vypadá tak, že jsem to dost přehnala se solárkem. Pak byla plusem pobytu francouzština, kvůli které jsem prvoplánově jela. Trošku jsem si ji naposlouchala, stala se pro mě jazykem, ve kterém mi po pár dnech nepřišlo nepřirozené žít. Začala jsem ji vnímat více podprahově a věřím, že to efekt mělo. Další prima věcí bylo kolo, které jsem dostala k dispozici, abych se mohla dostat do města, když byly děti například v letní škole. Jsem co se týká motoriky pako, ale právě kolo to dost zlepšilo. Trojici bazén a kolo doplňuej trampolína, na které jsme se s dětmi dost vyblbly a jednou bych jí chtěla domů, hrozně mě baví skákat a ještě je to sport :D. Poznala jsem víc francouzskou kuchyni a gastronomii a nějak opadlo nadšení, které jsem měla, teď vím, že se všechny receptury nějak dokola pořád točí. Zároveň mám v hlavě několik konkrétních dezertů a dortů, které chci zkusit, ale úplně fascinovaná z nich už nejsem. I francouzská cukrárna může dort zvrtat, jedla jsem jahodový fraisier, který měl opravdu chuťově hnusný máslový krém.

Jako nějvětší přínos vnímám poznání francouzské mentality a života mimo velká města Francie. To, že pochopíte, jak Francouzi žijí, jedí, vstávají, vychovávají děti, jejich návyky, co jim přijde zvláštní, co naopak normální. Tahle zkušenost je v mnoha ohledech nevyčíslitelná a dala mi i to, že nechci nikdy žít dlohodobě ve Francii. Ty plusy a mínusy vyrovnané v mojí hlavě, mi říkají, že moc dobře vím, kde leží můj domov. Člověk pochopí, čím je ČR krásná až právě tehdy, když odjede na delší dobu pryč. S tím souvisí i to, že se člověk naučí být odkázaný jen sám na sebe a spolehnout se jen sám na sebe. Občas je to nepříjemné, ale je to cenná zkušenost. Došlo mi také, že můžu zvládnout cokoliv, když budu chtít. Limity, které nás omezují si stavíme my sami.

 

Když jsme si s Pavlou (druhá au-pair) předávaly naše zážitky a historky ze života, ve kterém nás dělí zhruba 8 kilometrů vzdušenou čarou, začalo nám velmi rychle docházet, že nežijeme úplně normální život a že to celé má dost zvláštní a dekadentní tendence. Vydržela a žila jsem tak nakonec přes šest týdnů místo osmi a často to nebyly úplně snadné dny. Zpětně mám pocit, že každou pěknou věc a každý pěkný zážitek, si musíte vykoupit něčím značně děsným. Podobný názor má ovšem nadpůrměrná většina bývalých au-pair ve Francii. Odpověď jestli toho lituji, rozhodně nikoliv, odpověď na to, jestli bych jela znovu, rozhodně nikoliv.

První úskalí, na které můžete narazit, zejména v oblastech, kterým vévodí cestovní ruch, je práce samotných rodičů. Francouzi to navíc ztíží tím, že budou lhát. Nikdy otevřeně něnapíšou, že 40/42 večerů budete úkladat děti nebo že mají tři práce. A je pravda, že vás to možná nenapadne jako mě, že to bude dril i 24 hodin denně. Jistě v konktaktních emailech můžu najít doposud informace o tom, jak budou v letní škole, mají babičku, nějaké tety… Praxe bývá jiná, protože i vnímání dětí ve Francii je jiné, souhlasím s názory, které říkají, že rodiče mají rádi své děti, ale jako oživení dne, zhruba na dvě hodiny. Oni s nimi nedokáží trávit víc času, bez toho, aby se z nich nezbláznili, ale budou to chtít po vás.

Druhé uskálí je způsobe vychování samotných dětí, z našich zkušeností plynou dost bizarní věci. Nejdříve se zarazíte, poté se začnete držet hesla : Nediv se! Naše obě děti například ve 4,5 letech skvěle plavat, potápět se, jezdit na kole, někdy psát i písmenka. Navzdory tomuhle všemu vyžadovaly, aby jim člověk předkrájel jídlo, na noc dudlík, čůrání ve sprše, kakao z dětské lahvičky nebo pleny na noc. Ta sféra schopností dětí jde i u starších z extrému do extrému, v něčem vynikají, v něčem je to naopak totální úpadek, který je asi způsoben i nízkou přítomností rodičů v jejich životě. Ještě bych chtěla poznamenat, že Francouzi týto zmíněné věci vůbec nepovažují za zvláštní. Francouzské děti jsou velmi hlučné, doporučuji přibalit špunty a ibalgin.

Třetí úskalí je konkrétní chování dětí vůči vám, ve Francii je hodně rodin, které umožňují dětem dělat i na veřejnosti prakticky cokoliv, názor na to, co zakazovat, je velmi liberální. Kolikrát se budou rodiče smát a vy propadat hanbou, kvůli tomu, co dítě dělá a je jedno, jestli ho zrovna honíte po kempu s uklízečkou v golfovém vozíku nebo leží v restauraci pod stolem a kope kolem sebe v doprovodu řevu, že nikdy nevyleze. Stejně tak nemůžete očekávat žádné vysoké tresty za prohřešky nebo že budou děti před půl noc v posteli, tohle se taky nějak “nehrotí”. Pokud děti mají rády jako ty naše klobásy s těstovinami a majolkou nebo suché těstoviny vyřené s bujonem, bude to vypadat tak, že to bude 90% jídla, které budete ve výsledku vařit. Děti večeři dost možná ohraničí magnumem před ní a magnumem po ní :D. Cukrovinky, zmrzlina a sladké pečivo se konzumuje v neomezené míře několikrát denně. Rodiče děti vůbec nenutí do konzumace zeleniny a zdravých věcí, ale nakupují tuny sladkého pečiva, sami obvykle jedí o trochu zdravěji mimo domov. Není zakořené nějaké povědomí “pro děti to nejlepší”, takže vás možná překvapí v restauraci věta: “A nechceš místo toho lososa radši nugety s hranolkami?” kterou bude rodič tlačit za změnu jídla na toto typické dětské menu. Vaše duše zazoufá, ale to je Francie.

Čtvrtým úskalím je to, že rodiče ve Francii jsou prostě chaotičtí. Takže když napíšete třikrát sms, že nejsou odpadkové pytle a díte řve, že nemá mléko na kakao, stále nemusíte po týdnu tyto věci doma mít. Všchno je nepravidelné a chaotické, jídlo, úklid (pokud něco takového existuje), čas kdy se jde spát, nákupy jídla nebo siesta. Povinnosti v domáctnosti jako praní, vysávání a nádobí na vás přehodí s vaším příjezdem, ale s tím se nějak počítá.

Páté velké úskalí je ponorka, protože najednou se táhnou všechny dny stejně a sedíte s dětmi doma. Většinu času to vyhovuje všem až na vás. Je to ten pocit, že se prostě asi zblázníte nebo že den trvá jako rok. Zároveň si nemůžete přečíst ani tři stránky knížky nebo zaskypovat, protože máte ta “sarančata” pořád za krkem. Všechno se to tedy nakonec hrozně táhne.

Mohla bych tady omýlat situace, z kterých budete šílet, rozbitá sklenice v kuchyni, běží přes to pes, toho nemůžete vypustit kvůli hostům v chatách na kraji pozemku, šlape ve skle, děti bez bot taky. V hlavě vám z toho duní a zpocení jste až na půdu. To jsou dennodenní malé průšvihy, pak přijdou ty, které se vám zaryjí hlouběji pod kůži… Když vám devítileté dítě křičí do obličeje, že v den vašeho odjezdu vstane, abyste ani poslední den neměly klid, když najdete rusa domácího (druh švába), jak vám utíká po pokoji, stejně tak zabíjení malé tarantule, když díte z legrace počůralo sedačku, to že vás čtyřleté díte klidně praští nebo vám neřeknou, že má dítě vši a odjedou do práce. Celkové hygienické podmínky domova i návyky dětí byly dost děsné a často jsem volala svým rodičům, že chci protáhnout sírou (jako skleník od parazitů) až přijedu. Gradovalo to víc a víc, ale slabší povahy by se asi otočily už při příjezdu do domu, kde bylo všude pohozené něco, uvnitř dětské hračky všude, ve spíži pytel, kde byly všechny rodinné boty nebo děti, které odhodí počůranou plenu na zem a nahé si jdou sednout na sedačku. Mohla bych pokračovat v tisíci příkladů, ze kterých mi vstávaly vlasy na hlavě, nechápu, že je tohle život, který chce “normální” francouzská rodina žít, ale jim to nevadí a vyhovuje jim to tak.

Šesté úskalí je představa Francouzů o tom, odkud přicházíte. Je fuk, že řeknete, že jste z tak velkého města jako je Praha a že studujete univerzitu, stejně budou očekávat něco jako příjezd Ukrajinky. Sami hledají Československo na glóbusu, později na mapě někde za Maďarskem a jejich představy o celkovém životě mimo Francii jsou vážně tristní. Částečně je tu vidět důsledek francouzského školství, kde je dějepis spojen se zeměpisem a vělmi zaměřen na národní dějiny. Spousta věcí jim uniká, naše poslední debata na téma historie skončila konstatováním otce rodiny, že Hitler byl špatný, protože způsobil dvě světové války. Člověk nějak nezvládne oponovat, potom, co odkýval, že u nás známe stejné datum konce druhé světové. Když už dojde na dotazy, budou typu: “Máte taky McDonald,…vážně?” Vysvětlit naše jídla se už cizincům nepokouším, to je spíš pro zábavu :D. V našich rodinách hodně zájem pominul po prvním týdnu, kdy se předváděli, jak to bude úžasné a snažili se zajímat. Pobyt končil tak, že zapadli na siestu nebo o půlnoci spát rodiče do svého pokoje a přišla mi zpráva po messengeru, že zítra tam jsou pro děti klobásy.

Co mi vadilo hodně, bylo, že rodiče dělali častokrát naschvály různého charakteru, což je právě opakovaný nákup klobás, které teď nemůžu ani cítit. Směšné lži o intenetových nákupech jídla, které nikdy nedorazí. To, že si nikdo neuklidí ani skleničku ze stolu. To, že děti dostanou jídlo ve vaší napřítomnosti, to že si nevezmou děti k sobě ani na siestu,… Ta frustrace se šíleně kupí, až jsem si řekla, ne, já tu nechci být tak dlouho a po určité době oznámila lehké zkrácení tohoto “dobrodružství”. I když to bylo s předstihem, rodiče to ke konci docela štvalo a dělali více a více naschválů, které byly hnusné a zbytečné. Rozešli jsme se poměrně chladně, děti mi řekli večer au revoir, matka rodiny se ani nerozloučila. Já se těšila strašně domů, na to racionální uvažování, které má většina Čechů, na to, jak se snaží dostat pro svoje děti, to nejlepší, na to, že neutrácí za blbosti nebo nestaví celý svůj život na penězích. Vlastně to, co nemohli pochopit Francouzi nakonec navíc bylo to, že mi nestálá za to tam zůstat a odvést si o 200 euro navíc, ne nestálo. Peníze nejsou vše a to štěstí, jaké cítím teď tady doma v Čechách mi to připomíná. Došlo mi, že bych nikdy nedokázala ve Francii žít a že to pozlátko, které jsem vnímala při cestování v řádu deseti dnů předtím, je velmi tenké. Když ho sloupnete najdete hodně ošklivé věci, v tuhle chvíli mám na Francouze, jak jsem je poznávala těch několik týdnů napříč Ruoms, velkou alergii. Jsou světlé výjimky, kterých jsem si tam cenila a cením, ale víc je toho, co mi vadí. Když se řekne Francouz, vybaví se mi dnes člověk, který je obyčejně dost sobecký a egocentrický a peníze v jeho životě hrají zásadní roli. Peníze, které rozhazuje na veřejnosti, zatímco jeho domov a život je v anarchii. K tomu rostou i jejich děti, které raději snědí dva nanuky, aby nezbyl na sourozence a když se spolu baví, je to spor. Tak, jako já nechápu, to vše, oni asi nechápou moji nezištnou dobrosrdečnost, přes kterou jsem dělala i věci, které jsem nemusela a nic z toho obyčejně neměla, co se týká dětí, možná dobrý pocit. A to, čeho si na sobě a na Češích nakonec vážím nejvíc, to je, že nejsme šťastní kvůli penězům, za které si koupíme pompézní pitomosti; jsme šťastní kvůli tomu, že je hezký den, kdy můžeme na uklizenou zahradu pozvat sousedy na grilovačku. S tím, že je usadíme a dáme jim najíst bez toho, aby si jídlo pro sebe přinesli v alobalových balíčcích.

Jsem hrdá Češka, co se vrátila domů, hrdá na tuhle zemi, na sebe, i na vás, co tu žijete se mnou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *