Něco o Lucce

A sakra, za týden odjíždím do Ardèche

  Bylo to daleko a najednou je to nějak blízko… Ve skříni se mi kupí tašky s botami, kosmetikou nebo dárky. Jen to sviští… mezi zbylými zkouškami, doběhem jazykových kurzů, dalšími šílenostmi. A zmatek v hlavě, jestli má vůbec někdo radost, že odjíždím, no, kdo ví… A zcela upřímně, je někdy vhodný čas na to sbalit si kufry a odjet na dva měsíce pryč? Ačkoliv, na blbé načasování jsem opravdu expert a bude se mi odjíždět s extrémně težkou hlavou. Pokud odcházíte dobrovolně ze stavu, kdy jste opravdu spokojení a šťastní, nechce se vám z toho vlaku vystoupit. Takže podnikám osobní hrdinství nebo citovou sebevraždu, záleží jen na tom, co si z toho vyberete :D… Jedu na léto do regionu Ardèche, který je na jihu Francie a budu zde pracovat jako au-pair.

Nějak vnitřně doufám, že přes ta zmíněná negativa, zejména že tu nechávám větší množství lidí, jež jsou z toho nešťastní, mi to něco i přinese. Plánuji po příjezdu do Francie napsat report z cesty, čekám totiž nějaký průšvih, protože sama jsem chodící průšvih :D.

K práci au-pair jsem se dostala přes stránky, které spojují rodiny a uchazeče zdarma (aupairword), musím říct, že je to báječná věc. Napíšete nějaké informace o sobě, rodiny na oplátku, co by si od au-pair přáli; tedy oboustranné požadavky, na rodný stát, věk, aktivity a můžete se navzájem zkontaktovat. Poté buď rodině, která vám píše odkliknete zájem a spojíte kontakt nebo vyjádříte nezájem s omluvou. Tak to funguje i v případě, že rodinu oslovujete naopak vy.

Přirovanala bych to k hledání bytu, takže chvílemi peklo, které chcete vzdát. Kontaktujete moc rodin, odpoví hrstka, částo jim poté něco vadí, že jste ještě nepracovala s kojenci, nebo že nejste například aktivní řidička. Takový byl můj březen, ale postupně se vývoj měnil. Nakonec začaly rodiny psát spíše mně a vše se přehouplo k lepšímu.

Několikrát jsme skončily dlouhými zprávami s tím, že nakonec preferují například jinou národnost nebo že z plánu ustupují, jednou mi nešel skype kvůli Mistrovství světa v hokeji a moje spolubydlící se půl hodiny smála marným pokusům komunikovat alespoň bez obrazu. Ano, tak tahle rodina taky nevyšla. Moje lítost nebyla veliká, jelikož měli čtyři děti, což už je, co se týká chodu rodiny, něco jako level au-pair pro pokročilé. Ale jednoho pěkného květnového dne, kdy jsem byla na exkurzi (kde jinde než ve Francii že) mi někdo napsal na email. Přes nuzný signál kempové wifi a pár promilí vína jsem se rozhodla odpovědět. Ta žena, která psala, si mě našla na zmíněných stránkách pro au-pair a ptala se, jestli bych chtěla přijet na léto, plus několik obecných otázek a jestli je možný skype(ano ten ďáblův vynález). To nebylo možné, vzhledem k zmíněnému internetu v kempu, a tak jsem jí napsala, že se za osm dnů vracím a že když počká, bude i skype :D. Čekala jsem, že tohle ji odradí, obvyklá zkušenost je taková, že odsunete skype o jeden den a oni si předtím vyberou někoho jiného a ani už neodepíšou. Co se týká zodpovědnosti a spolehlivosti Francouzů v této otázce, jsou to poněkud lajdáci, což mě štvalo.

Uplynulo osm dní a ke skypování došlo, o tři dny dříve jsme vypadli z MS v hokeji, tudíž signál byl hladký :D, ale já jsem si od toho vlastně vůbec nic neslibovala. Komunikace byla opatrná, vlastně fajn, mladá žena s dcerkou na klíně, pak vedle sebe a ve mně to zanechalo hrozně dobrý pocit, navzdory mému koktání o české kuchyni. Domluvily jsme se na skypu i druhý den, aby mě viděla i druhá dcera. Opět jsem si nic neslibovala, jen oddálení rozhodnutí, že děkují, ale jdou si jinou cestou. Neměla jsem ani sílu kontaktovat další rodiny a prostě jsem to nechala plynout. Jako teď všechno ve svém životě, když se člověk nečemu brání, tak se to stoprocentně pokazí, takže nechávám život prostě plynout.

Pak mi napsali, že skype nebude třeba, že se dcera vrátí z kroužku déle, jestli chci opravdu přijet. Odpověď byla impulzivní ano. Byl to moment, kdy jsem balila stáčenou Pálavu do tašky a běžela vstříc novému životnímu příběhu. Krásný podvečer a večer, po kterém přišla bouřka, při které jsem si objdnala lístky do Lyonu a říkala si, že ty blesky jsou můj trest.

Nějak jsem si vsugerovala, že obě ty věci můžou padnout stejně snadno, ale je týden před odjezdem a zdá se, že ještě ne. Hromadí se tu věci a já mám v sobě moře emocí, ale zároveň se někde vnitřně těším, protože vím, že je to osud a ty věci takhle měly a mají být. Rodina se na mě velmi těší a já věřím, že lépe jsem si vybrat nemohla. Těším se i na francouzštinu, na děti, na poznání trochu jiného světa. Nětěším se jen na ten stesk po všech těch lidech, které tu do září nechám.

V neposlední řadě je to francouzská kuchyně a cukrářství, do kterého chci trochu proniknout a naučit se něco nového. Teď už je třeba jen dodělat vše ostatní, načíst si nějaké info o cestě, sbalit a rozloučit se. Věřím, že přes zmatek v mé hlavě, to bude užitečné a až se v září vrátím, že řeknu, že to bylo hodně správné rozhodnutí.

A věřím, že když se přestanete bát budoucnosti, začnete žít….

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *